Kluci, všichni se stejným pseudonymem, vylezli na pódium, hrábli do kytar, šlápli do bicích a rozjeli to. Po pravdě řečeno, tohle nikdo nečekal. Zvuk motorové pily, zběsilé tempo, trochu přihřátý hlas černovlasého škaredy, který neúspěšně zakryval dlouhymi vlasy svůj žalostně ošklivý obličej, texty o pankáčích a feťácích…

Tak takhle vypadal úplně první koncert legendárních The Ramones. Nezdá se to, ale tenkrát 30.března 1974 v newyorském klubu Performance studio hráli tihle spoluzakladatelé punkrocku pouze před pár kamarády. A později, při dalších koncertních pokusech, byli dokonce i několikrát vypískáni.

Ale jim to nevadilo. Naštěstí.

Dál se scházeli a psali písničky, jestli se tak jejich výtvorům dalo vůbec říkat a snažili se o živé výstupy - především v legendárním CBGB klubu. Změna přišla až v září 1975. To podepsali smlouvu na svou první dlouhohrající desku u společnosti Sire. Vyšla v dubnu 1976 a jmenovala se jednoduše Ramones. Obsahovala 14 krátkých (délka kolem 2 minut), tříakordových songů a stala se jednou z prvních punkových nahrávek.

Ramoni, vždy v černých, kožených bundách, roztrhaných džínsách a v brýlích, tady věru určili směr. Jejich hudba, na rozdíl od Pistolí a Clash, nevycházela z hardrockovych základů, ale nechávala se inspirovat surfařským rock´n´rollem a bubblegummovou muzikou let šedesátých. Minimum akordů, žádná sóla, monotónní, úderný rytmus, vysoce posazený hlas. Texty se sice také věnovaly problémům mládeže, ale byly mnohem méně politické a hlavním zdrojem se pro ně staly televize a film a to především zlaté období hororu, sci-fi a westernu 30. až 60. let. Respektive - příběh byl většinou jen zástěrkou, za kterou se skryvalo ostří ať již jakékoliv kritiky. Jádrem příběhů mohlo být ledacos: humor, láska, mimozemšťané, zrůdy a často parodie a ironie. A tak by se dal vlastně charakterizovat celý ramonovský styl punkrocku, jelikož v průkopnících se shlédly celé generace pankáčů, hardcoristů i metalistů.

A teď už se trochu blíže podívejme na jednotlivé skladby. Deska nemá žádnou kompozici, písničky byly prostě nahrávány v časové posloupnosti tak, jak vznikly. Z toho lze usuzovat, že Blitzkrieg Bob je opravdu prvním ramonovským dílem. A navíc hned opravdovým megahitem, především díky úvodnímu pokřiku Hey ho let´s go. Takže pojďme, shoot´em in the back now, what they want, I don´t know, they´re all reved up and ready to go! Postupný nástup bicích, basy a kytary, jednoduchá, melodická linka, refrén chytlavý jako toluen - tahle pecka nemohla chybět na žádném koncertu a málokterá punková parta si ji aspoň jednou nezkusila zahrát.

Není to vůbec náročné - stačí mít kytaru alespoň s jednou strunou, pak zahrajete třeba takový Beat on the brat. Výrazná basa, poněkud pomalejší tempo (ale k pogu dostačující), nenáročný text: Beat on the brat with a baseball bat.

Pak přichází punkýši Jackie a Judy v Judy is a punk. Tahle pecka je více rock´n´roll, o slovo se hlásí vokály, v textu je také trocha zeměpisu - Berlín (místo narození basáka Dee Deeho, proto se vůbec v textech hlavní německé město tolikrát objevuje), San Francisco: Jackie is a punk, Judy is a runt, they both went down to Berlin.

Nyní pozor! První vyraznější změna, I wanna be your boyfriend, milostná balada. Odpovídá tomu zvolněné tempo, doprovod španělkou a žádné vyřvávání textu, nýbrž příjemný, popový hlásek. Vždyť zpívá o lásce - Hey little girl, sweet little girl, do you love me babe. Ale živě jsem to nikde neslyšel.

Zato Chainsaw, to je jiný kafe. Už úvodní svist motorovky naznačuje, že teď to bude pěkně stříkat. A jak je zvykem, odkaz na film je jasný: Texaský masakr motorovou pilou … škoda, že se do něj zapletla zpěvákova milá. Ale jinak je všechno v pohodě.

A teď si chci čichnout toluenu: Now I wanna sniff some glue - all the kids wanna sniff some glue. Svět je tak jednoduchý. Trochu si snifneš a hned je bez problémů. Nebo je to jenom iluze, za kterou jsou ukryty opravdové starosti?

Za pořadovým číslem sedm nalezneme skvěle zahrany čistý punk´n´roll I don´t wanna go down to the basement. A jak by také ne, vždyť there is something down there. Možná obyčejná krysa, možná oživlá mrtvola….A propos, všimněte si, jak se nám pěkně začínají množit různí vanajové, jedno ze základních slov ramonovského repertoáru.

Loudmouth. Hlasitá huba. Prostinký a kraťoučký text, který stojí za to citovat celý: You´re loudmouth, you better shut up, I´m gonna beat you up, ´cause you´re a loudmouth. Případ písně, kterou se Ramoni řadili do čistého punkrocku: úderná, rychlá a jednoduchá melodie, spojená s agresivním a hulákaným textem.

Teď opět troška turistiky, tentokráte přímo v centru Fidelovy Kuby, v Havaně, ve vypalovačce Havana Affair. Zavání nejen banány, kávou a potem tanečnic mamba, ale i politikou: Now I´am a guide for the CIA, hooray for the USA!

V čísle deset se zaposlouchejme do mého srdce, Listen to my heart. Příjemný slaďáček, občas sloužící na koncertech k uklidnění a schlazení rozvášněného a zdivočelého publika: That girl could still be mine, but I´m tired of the hurt.

53rd and 3rd. Ozvěna války ve Vietnamu - if you think you can, well come on man, I was a green Beret in Viet nam. Ta Ramony zasáhla, vždyť zuřila po celé jejich dospívání.

Let´s dance - jediná předělávka alba, známá věc ze zlatého fondu rock´n´rollu. A z něj si Ramoni vybrali i většinu svých dalších coververzí, kterých postupně stvořili nezpočet. Jasně demonstrovali, odkud sají vláhu jejich hudební kořeny.

I don´t wanna walk around with you. Proč? To z textu nezjistíte. Neustále se to opakuje a zpěvák si vystačí s jednou dokola omílanou větou ve čtyřech slokách, které pak plynule přecházejí do hitového finále, perly jménem Today your love, tommorrow the world. V textu měl viditelně prsty Dee Dee. A píseň sama říká asi toto: dnes ty lásko, zítra svět. We are the world. Amen.