Až do roku 1989 se v kapele měnili členové pouze na postu bubeníka. V srpnu však přišla důležitá změna, která zásadně ovlivnila její budoucnost. Basák Dee Dee odešel. Autor hudby k většině písní, původce megahitů Blitzkrieg Bob či Pet Sematary zřejmě pociťoval nedostatek prostoru pro vlastní "profesionální růst" a tak se vydal na sólovou dráhu. Náhradou za něj se stal C. J. Ramone (Christopher Joseph Ward), ovšem je pravdou, že v následujících sedmi letech skupina vydala pouhé dvě původní desky a nakonec se rozpadla ...

Vraťme se ale zpět. Aktivita Ramones je široká. V květnu 1988 vyšlo vzpomínkové album Ramonesmania, obsahující 30 největších pecek z její tvorby. V létě roku 1989 jim vychází novinková deska Brain drain. V témže roce nahrávají spolu s Debbie Harry a Ch. Steinem hudbu k filmu Stephena Kinga Pet Sematary. Následující rok startují turné The escape from N.Y., na kterém je doprovází staří známí z klubu CBGB - zase ta Debbie Harry, Tom Tom Club, Jerry Harrison. Joey hraje ve filmu Road kill sám sebe.

Samostatné novinkové album, celkově již jedenácté v pořadí, je logickým vyvrcholením trendu, nastaveného v nezapomenutelném Too tough to die. V produkci Billa Laswella (např. P.I.L.) se tu střídají rychlé písně s pomalymi, melodické popěvky s ďábelskými útěky do říše HC, přemýšlivé s blbůstkami o ufonech a skřítcích. Celkově pak vyznívá trošku pohádkově, fantasticky ...

Třeba hned úvodní I believe in the miracles.... Věřím v zázraky, I believe in a better world for me and you. Jako kdyby měl Joey nějaké osobní problémy - if she could find a reason to forgive then I could find a reason to live. Kdepak, teď už to nejsou prachsprosté říkánky jako v 70. letech, nýbrž propracovaná, jak po hudební, tak po textové stránce, přímo psychologická a k zamyšlení nutící umělecká díla.... Možná je to trošku nadsázka, ale z konstrukce této skladby přímo čiší, jak si s ní kluci vyhráli. A to je možná právě onen problém, do něhož se pomalounku začínali dostávat - vždyť přece zrovna jim šly nejlépe jednoduché věci (pro jednoduché lidi?), pár akordů a nekomplikovaná slova. Je pravdou, že I believe in miracles pak hráli na každém koncertu. Je také pravdou, že právě na Brain drain toho asi chtěli posluchačům sdělit co nejvíce a na hudbě si maximálně vyhráli. Avšak naštěstí se vše povedlo, a proto i přes zmíněné náznaky nepovedenosti vznikla vynikající deska, zapadající přesně do linie jejich stylu.

Důkazem může být hned dvojka, svižný rock´n´roll Zero zero UFO. A pa, a pa, a pa nastupují bicí, do nich skáčí brutální kytary, po chvilce mečivý Joeův vokál: viděl ufony přistát v Idahu (It landed in a field in Idaho), nevypadali, že by byli z Japonska (It did not look like it came from Japan), to spíš milion mil od Mléčné dráhy (A million miles from the Milky way). Škoda, že se k tomu nachomýtli novináři (When media writes the neon lights spaceship travels at the speed of light) a oni museli prchnout.

Hodně zvláštní je rozvážná (hudbou) a útočná (textem) jedovka Don´t bust my chops. U nás přezpíval Visací zámek (Můj život jsou básně) a Honza Haubert určitě dobře studoval originální slova, plná vulgarit, drog a syrových popisů psychotických stavů (zřejmý vliv Dee Deeho, jenž k podobným záležitostem neměl nikdy daleko). Určitě také zaujme kytarové sólo, jako kdyby to nebyl Johnny, realitou zůstává, že pomazlit se se strunami si vyzkoušel ve více kouscích desky.

Mimořádně interesantním dílkem je Punishment fits the crime. Skuhrá Dee Dee, v jednotlivych slokách ho doprovází pouze kytara a basa, teprve v refrénu se přidává bubínek a sbor. A další sólo Johnnyho génia a v součtu další experiment a další příjemné okoření ramonovského repertoáru.

Deprese pokračuje, mikrofonu se chápe Joey a snad ze střev tlačí milostnou All screwed up. V refrénu se vrací ke kořenům, vystačí si pouze se slovíčkem baby a pochopitelně nejrůznějším, nejpodivuhodnějším vzdycháním. Sólo se výjimečně nekoná (jak paradoxně to při povídání o Ramones zní!), zato fanynky v sále slastně vzdychají a po ošklivém a možná i homosexuálním Joeovi hází své kalhotky ...

Jako blesk z čistého nebe musí působit Palisades park. Park, ten symbol lásky, májový, rozkvetlý, provoněny park plny milenců, palisádový park .... Je večer, pojďme omrknout holky, projet se horskou dráhou a s kočkou, která seděla vedle a málem se pozvracela, odejít držíce se za ruce ... A pak si celou tu noc teprve pořádně vychutnat. Autoři této rock´n´rollové odrhovačky, pokud někdy Ramonovskou coververzi slyšeli, měli určitě radost - jak z nasazení, tak z optimistickych slov.

Ani naprosté ticho, ani burácející potlesk, ani světla ramp, ani vyznamenání - nic by náležitě neuctilo písničku, která skupinu proslavila úplně nejvíc. Snad jedině samostatny článek, ale na ten není ani čas, ani prostor. Takže ve zkratce: jde pochopitelně o již několikrát zmiňovanou Pet sematary, titulní skladbu ke stejnojmennému filmu spisovatele Stephena Kinga. Hudbu napsal kdo jiny než Dee Dee, slova má na svědomí Joey. U nás hororovy příběh proslavili skvělou předělávkou Bary punkoví Plexis. Nemá smysl tady vychvalovat kvality písně, spíše se pozastavme nad úžasnou atmosférou. Stačí zavřít oči, opřít se pohodlně v křesle a ponořit se do světa goblinů, warlordů, tančících kostlivců, vyjících vlkodlaků, tam kde voní smrt a páchne život, do noci duchů a chladného vichru ... Ale pozor! V pravý okamžik se probudit, protože jestli bude pozdě, prožijete si svůj život znovu. A to přeci nechcete!!!

Takže ještě jednou, dobře poslouchejte a kdo to neumíte, tak se to naučte - Learn to listen. Klasický rock, tvrdá kytara, jednoduché, razantní sólo, hulákající Joey a jasná slova: You gotta have fun, not a fix in the arm, you gotta stay out of deep water.

Po třech rychlovkách se uklidníme u Can´t get you outta my mind. Rozvláčná, snad až unylá říkačka je složena z neustálého proplétání a opakování tří vět, ocukrovaného věčným vzdycháním a ouněním - nebyl by to ani jinak Joey: I can´t get you outta my mind, you said everything would be fine, well I tried and I tried.

Jiné to už nebude, lepší určitě: Ignorance is bliss. Nejrychlejší skladba elpíčka, s dominantní kytarou (neodpustivší si opět sólko), s řvoucím Joeym a skvělym riffem v úvodu. A jako bonus špetka politiky, od které kapela začala zase trochu odstupovat (What´s happening to our society? Disintegration of humanity, destruction of the environment). I tak zůstáváme na živu, možná, že je to nakonec svatá pravda: nevědomost je ráj.

Ráj je i šťastná láska. Co je potom opakem? Joey to řeší love songy typu Come back baby. A zoufale volá - come back into my arms. Hlupák, kdyby si ji raději lépe pohlídal - I found out a little bit too late, oh yes. Zřejmě koukal Dee Deemu do not, když tvořil úžasné kytarové sólečko. A nebo to byl sám basák Ramones, kdo s ní odešel a měl tak dobry důvod opustit skupinu sám?

Konec dobrý, všechno dobré - šťastné a veselé! Popřáli si, podali si ruce, vždyť se nechtějí prát, naopak! Zvonečky, pěkná melodie, láska, vůně cukroví, koulovačka, dárky, hodné děti v postylkách, slova o přátelství a veliká dobrodružná hra, bojovka s názvem "Kde je Santa Claus?". To už přece dávno víme ... no tak, Merry Christmas (I don´t want to fight tonight), trocha rokáče na závěr neuškodí!!!

A Dee Dee, hodně štěstí! Třeba se ještě někdy sejdeme a vyřídíme si staré účty. Jo a jinak, díky za všechno!!!