Uf, fyzicky kluci stárnou (důkazem nechť je natržení vazů v Joeyově koleni v newyorském klubu Ritz v roce 1990, po kterém se musely zrušit následující koncerty), ale psychicky jsou na tom lépe a lépe. Přes zmiňované zranění nakonec vytáhnou do boje na turné nazvané Escape from N.Y., při kterém je doprovází klasická banda z klubu CBGB (ve složení Jerry Harrison, Debbie Harry a Tom Tom Club) a jehož atmosféra je zaznamenána na živáku Loco live (existují dvě odlišné verze, americká je hodnotnější pro uvedení pecky Carbona not glue). Ten se natočil v předolympijské Barceloně roku 1991 a 33 vypalovaček ukazuje ramonovský záběr v plné šíři 1976 - 1989. Navíc stíhají v krátkém časovém rozmezí 1990 - 1991 vydat dvě kompilace s názvem All the stuff 1 (obsahující reedici prvních dvou řadovek Ramones a Ramones leave home plus dvě dosud nevydané skladby) a All the stuff 2 (tam naleznete reedici trojky Rocket to Russia a čtyřky Road to Ruin plus čtyři dosud neuveřejněné skladby). A po návratu z Evropy vychází na podzim 1992 (konečně) zbrusu nové studiové album Mondo Bizzaro. Konečně - po tříletém čekání. Ale čekání stálo za to - fanoušci i kritici vrní a slintají blahem, řadí výtvor na úroveň rannych klasik kapely a dokonce i jinak umírněny Joey ho hodnotí jako jejich nejlepší vůbec. O úspěch se postarali jak sami Ramoni, tak hosté (kytarista Vernon Reid z Living Colour, klávesista Daniel Rey z Psychedelic Furs a vokální duo Flo & Eddy z The Turtles), producent Ed Stasium (spolupracoval třeba právě s Living Colour) a určitě také ex-člen Dee Dee, který napsal několik písniček.

Pokud CD vkládáte do přehrávače, všimněte si, zda-li není přelepeno nějakou nálepkou. To by znamenalo, že prošlo rukama cenzora, a pak by asi chyběla úvodní hitůvka Censorshit, ve které Joey halasí: Hey, hey all you, all you senators wives, better take a good look at your own lives, before you go preaching to me your definition of obscenity. A v melodicky přímé lince, která jako loutku vede jeden ze čtyř vrcholů alba, se nakonec obrací na samotného Ozzyho a Franka Zappu. Ú - jé.

Přeřadíme na vyšší rychlostní stupeň - je to rozdíl, jestli sedíte ve Škodovce nebo v Poršáku - a stihněte, co se dá, v tom krátkém 24 hodinovém dni. Klukům se to nedaří, ani když stávají už v 6:15 a taky je to asi pěkně štve, když další hygma se jmenuje The job that ate my brain. Zdařilá, vychytaná věc se svižným rytmem, silnou melodií a nebývale se rýmujícími verši (it´s such a drag, he´s such a nag). Navíc má přímo vzorové vzorcové uspořádání (v tom si skupina vždy libovala, respektive jinak to ani neuměla): 4 x hlavní melodie, sloka, refrén, sloka, 2 x refrén, hlavní melodie, prajednoduché sólíčko, sloka, refrén, sloka, 2 x refrén a hlavní melodie opět na závěr. Jen tak dál!

Dál? Opravdu? Ale takhle by to nešlo - chudák Joey, snaží se umělecky, procítěně zpívat "I just want to walk right out of this world, ´cause everybody has a poison heart". Pravda je, že srdce plný jedu má občas asi každý z nás. Nikoliv však po této baladě: Ramones znovu namixovali mezi rychlá Ferrari jednoho pomalejšího, elegantního Buicka - přemýšlivou, jako kšandy vytahanou ke 4 minutám, s Johnnovsky netradičně pojatym, složitým sólem, těžkou melodií, celkově vyvedenou - Poison Heart.

Anxiety, to je další pocitová záležitost, jenže mnohem rychlejší. A také poměrně hitová - vždyť i po rozpadu skupiny ji jednotliví členové vzali s sebou do svých vlastních projektů. Á - dva, á - dva, á - dva, á - dva, á - dva, do bicích Joey vyřvává ústřední slogan, pak do toho vtrhnou zbylí pánové se svými nástroji a Joey mektá A-N-X-I-E-T-Y!!! To je moc líbivé, bláznivé - crazy in a crazy world, šílené, zničující - cross my heart and hope to die…

Ale pryč od depresivních témat - na ty je ještě času dost. Strength to endure, asi nejmelodičtější a nejpopovatější píseň alba, je nejvíce o síle, pevnosti, víře a odhodlání. Nejzajímavější však na ní je, že poprvé sólově zpívá C.J., novy basák, nahradivší Dee Deeho. A jeho přiškrcený, chlapský vokál vcelku dobře doplňuje songy provedené mečivým Joeym.

Gradujeme, mládeži, gradujeme! It´s gonna be alright, tak jako kdysi, v 60.letech, kdy děcka byla alright, Ramoni jsou takoví i po 30 letech a rokenrolík jim jde pořád na výbornou!!! Šťastnou sedmičku vyfasovala Take it as it comes, předělávka klasického fláku od Doors, opepřená dokonce klávesami. Bože, jak jimi Ramoni vždycky opovrhovali!!

Pravidelný rytmus se vrací v nejmejnmanovi - Main Man, kterou si opětovně vystřihl C.J. Stejně jako kdysi Joey je mu také jedno if you don´t like me, I really don´t care, má tetování - my history´s written on me in tattooed ink, jeho šťastné číslo je 13 (and the number thirteen is my godd luck charm) a bojuje až do konce - I´ll fight you till the bitter end.

Bizardní svět nemá jednu hvězdu typu Blitzkrieg bop či Pet sematary, ale vrcholů více (vlastně každá druhá píseň). Jeden z nich však musí být nejvyšší, a je to zřejmě rokec Tomorrows she goes away, s úžasným, s úžasným refrénem: And I can´t wait ´till tomorrow, I can´t wait another day, tomorrow she goes away. Takže nakonec i sám punkový buddha pravil: ať todle hrajou na každym koncertě!

Jenže protože to jsou Ramoni! Easy come, easy go, easily. Můžou si to prostě dovolit - úplná hračka. I won´t let it happen. Ukáží všem kytarovým partičkám jak se to vlastně má dělat. Easy come, easy go, easily. Nejdříve pomalu, jemně drnknout do strun, pak hlasitěji, 4-3-2-1, zpět, opravdu je to snadné. I won´t let it happen. Nesložitá slova, chytlavá, nesložitá melodie, člověk si s tím musí trošku pohrát, víte kluci? Ach, ta nesnesitelná snadnost punku!!

Teď nasedneme do žlutýho newyorského taxíku, jsme na Broadway č. 59 a jedeme na Times Square. A je to pěkně pekelná jízda, trochu máme strach, I don´t wanna die before I´ve lived. Stovkou za hodinu, semafor nesemafor, he breaked for the light, jako blesk, paměť se nám bortí, took off like a flash, almost lost my mind, je to thriller…, jsou to Cabbies on crack, kteří se vynořili snad přímo z pekla, syčáci. A za tu hrůzu jim ještě musíme zaplatit, want my money back!

Houpavy rytmus nás unáší v klasicky šitém bigbítu Heidi is a headcase. To je něco pro bejbiny - Heidiny, zde se mohou dosyta nabažit Joeových vzdychů a jehů a ouhů, Asi pro něj ta holka hodně znamená, a je navíc hezké, že si při té příležitosti vzpomene na starého kamaráda Boba Dylana. Ach, ta hnědoooká Heidi, what´ya doin´?

Touring! Ten nás nikdy neomrzí, ten máme v krvi! A už jsme byli leckde - všude na tomhle velkým světě. V začuzeným Londýně, L.A., N.Y., rozpáleném Španělsku, šikmookém Japonsku, na Novém Zélandu, ve studené Kanadě, ostrovech Pango - pango, Siamu, Oz, Kamoto, na Rockaway beach a třeba se jednou mrkneme i do Prahy. Všude to bylo úžasný. Hráli jsme rock´n´roll jako teď, pivčo, báry, bouráky, buchty, pankáči se seběhli z dalekyho okolí, stačilo zakřičet 1-2-3-4 let´s go, slunce zapadlo a roztočili jsme to. A jediným domovem nám byl hotel (Holiday Inn). A pak zase dál, stovky kiláků po dálnici, come on baby!, s tebou to bylo stejně nejlepší. Takže jedem, jedem a pokračujeme. Jsme Ramones. A věrni zůstaneme!!