Na sklonku 70.let byli už the Ramones poměrně známí a uznávaní. Měli za sebou čtyři dlouhohrající desky, jeden živák (silvestrovský It´s alive, londýnský Rainbow Theatre, 31.12.1977, 27. místo v britském žebříčku) a dokonce i účinkování v celovečerním filmu. Hudební komedie Rock´n´roll high school si odbyla premiéru v roce 1979 a hudebně je jejím vysledkem stejnojmenny soundtrack, obsahující i některé ramonovské hity (Blitzkrieg Bop, Pinhead, Teenage Lobotomy, California Sun, She´s the one, Rock´n´roll high school) či nově nazpívané fláky z 50. a 60. let (I want you around, Come on let´s go).

To už bylo v době, kdy se dostali na svoji první hudební a vlastně i existenční křižovatku. Co dál? Punkrock už byl téměř mrtvej, přišla nová vlna a hardcore a spousta lidí si o newyorské čtyřce začala myslet, že se přežila. Ale možná, že se tak cítili i Ramones sami. V každém případě již během natáčení filmu začala spolupráce s hudebním producentem Philem Spectorem. Ten provedl radikální změny v jejich uměleckém projevu. Vysledkem je pak album End of the century, vydané v lednu 1980. Podle určitých pramenů byl Spector ke kapele dosazen násilně (spory Ramones vs. Sire jsou prokázané), jeho působení vedlo k neshodám mezi muzikanty a dokonce prý na nahrávání pracoval jenom Joey, který nazpíval všechny songy. Výrazného posunu si ostatně povšimne každý posluchač. Tatam je jednoduchost, přímočarost a prostinké texty. Místo toho slyšíme složitá aranžmá a melodické, vypracované refrény. Střídají se písně rychlé a pomalé, rock´n´roll a pop. Jejich náměty zůstávají, ale co dříve bylo řečeno na osmi řádcích a opakovalo se, nevystačí si nyní ani s řádky šestnácti. I proto je album hodnoceno jako nejslabší v dlouhé historii skupiny, která na něm podle mnohych v podstatě ztrácí svou tvář.

Přes všechny zápory mu nelze upřít tři plus jeden megahit - k té podivné matematice se dostaneme později. Prvním z nich je hned otevírací singl Do you remember rock´n´roll radio. Přijímač šumí, nevyladěny na správnou stanici, až se ozve bodrý pán, zvoucí nás k poslechu a tanci. Tak let´s go! křičí Joey a po dunivém nástupu bicích a kytarovém sólu pokračuje: Do you remember Hullabaloo, upbeat, Shiding and Ed Sullivan too? Do you remember Murray the K., Alan Freed, and high energy? Will you remember Jerry Lee, John Lennon, T. Rex and Ol Moulty? It´s the end, the end of the 70´s, it´s the end, the end of the century. Opravdu ukázkový punk´n´rolĺ, evokující atmosféru zlatých 50. let (u nás se nechala inspirovat určitě ZNC) a nezbyvá než se těšit na další skladby.

Jenže hned ta druhá v pořadí - I´m affected, naznačuje, jakým směrem se deska ubírá a že se můžeme dočkat mnohých nepříjemných překvapení. Punková milostná nebo popová vypalovačka, říkejte si tomu jak chcete, ale takovéto výlevy prostě Ramonům nesedí.

Danny says, to je další pomalejší záležitost plná cestování (Idaho, L.A.), reminiscencí na slavnou minulost (Sheena) i různého ounování a bejbyjování.

Druhým hitem z konce století je Chinese rock. Jeho autorství je trochu složitější, protože na něm spolupracoval Johnny Thunders (ex New York Dolls). Je to zase konečně rock jak vyšitý, s hezkou, tvrdou kytarou, lehce rozeznatelnou melodií a jedovatým textem: The plaster fallin´ off the wall, my girlfriend cryin´ in the shower stall, it´s hot as a bitch, I should´ve been rich, but I´m just diggin´ a Chinese ditch.

Další návrat ohlašuje The return of Jackie and Judy, dva pankáčci z první desky. Tentokráte přijeli do N.Y., zase opilí, vidět naživo samotné Ramones! Joey nám ovšem nabízí srdceryvnější příběh než minule (But I can´t stand to see her cryin´, she´s still cryin´, she ain´t tryin´, she´s going to get left behind, nobody wants you). Asi takhle si představuji punkovou baladu. A shlédli se v ní také třeba i Toy Dolls nebo jiné punkové bandy 80. let.

Let´s go! Průměrná skladba, která zůstala hodně v zapomnění, s množstvím kritizujících a ironizujících slov ve čtyřech slokách a vyřvávaným sloganem. I přesto však patří k tomu lepšímu, co tady najdete.

A teď k onomu hitu navíc: Baby I love you. Tímto slaďákem, pocukrovaným houslemi, se totiž Ramoni poprvé propracovali do britské TOP 10 (8. příčka). Jenže si ho vypůjčili od dívčího pěveckého tria z 60.let Ronettes a s punkrockem nemá nic společného. Však také u fanoušků tenhle uměle vykouzleny hit totálně propadl.

I can´t make it in time, I can´t hurry and you can´t wait, it doesn´t matter ´cause we´re already late. Pokus o hudební návrat do éry prvních desek. Trochu pomalejší song a další jakési tápání na cestě na konci století.

Ba-ba-banány, ba-ba-banány, This ain´t Havana. To je výzva, ale ne k pojídání tropického ovoce. Žij si podle svýho a vykašli se na to, čím tě chtěj vobalamutit vostatní. Ale to jsou přeci Pistole….

Posledním, a největším trhákem elpíčka, je titulní skladba ze stejnojmenného filmu. Řev školní třídy o přestávce, zvonění, kytara, rock´n´rollový rytmus bicích, 1-2-3-4 a jedem: well I don´t care about history, ´cause that´s not where I wanna be, I just wanna have some kicks, I just wanna get some chicks, rock, rock, rock, rock, Rock´n´roll high school. To je to, co Ramonům sluší a proč je máme tak rádi: jednoduchý, úderný a melodický punk´n´roll.

Deska pomalu končí, závěr obstarává nejprve trošku melancholická, pesimistická All the way (I just wanna have some fun, before they throw me in the sanitarium). To už je předzvěst tragickych eposů z 80.let.

High risk of insurance. Melodicky podobné jako předchozí titul, tzn. poměrně čistý punkrock - jakési blýskání na lepší časy. A možná příznačně slyšíme slova you gotta fight to stay independent, I got my pride and I´m gonna defend it, která ukazují postoj a krédo členů Ramones i v oněch pro ně jistě pohnutych časech.