I přes krizi, ve které se nacházejí, mají Ramoni dost času, aby zajeli koncertovat do milující Británie. Přestože tam se do módy pomalu dostává oi-punk, startují v srpnu 1980 veliké turné v londýnském Hammersmith Odeonu. Samozřejmě, že je provází velký úspěch. Na koncertech totiž stále hrají především skladby z prvních tří alb a jejich pódiová vystoupení se tak vůbec proti roku 1977 nezměnila. A nezmění se vlastně nikdy.

Vztahy s domovskou firmou Sire se normalizují, ale určité napětí zůstává. Ramoni se snaží o maximální nezávislost, Sire naopak zkouší svým koňům co nejpevněji utáhnout uzdu. Je proto otázkou, jak se ke skupině dostal novy producent, hitman Graham Gouldman. Jeho úkol je ale jasny: útok na horní patra hitparád a zvyšení prodejnosti u nastupující generace teenagerů, odkojené spíše diskem Johna Travolty a Bee Gees. Ramones pochopitelně tíhnou ke svému tříakordovému vzorci a la 76. Výsledkem těchto protichůdných "uměleckych" ambicí je deska Pleasant dreams, vydaná v srpnu 1981. Zařadíme ji nejspíše do škatulky pop metal a při poslechu zkonstatujeme, že je dalším rozvinutím předchozího LP End of the century a vlastně, naštěstí, jakymsi ukončením slepé koleje, po které se Ramoni vydali. Hudebně opravdu vibruje mezi oběma zmíněnymi žánry, samozřejmě kořeněnymi špetkami punkrocku a textově pokračuje v namotávání složitějších příběhů a snad i myšlenek.

Například hned v úvodní skladbě We want the airwaves slyšíme pomalý, metalový sound, složitou kytaru a zároveň poměrně zapamatovatelnou a líbivou melodii. A v textu oblíbené téma dobytí světa rock´n´rollem: It´s our time, we want the world……keep the rock´n´roll music alive……smash my radio.

Asi nejpovedenější věcí mezi dvanáctkou songů, na rozdíl od většiny z nich s jednoduchou hudbou, je další rokec All´s quiet on the Eastern front. V ní se podíváme na východní frontu, jenže tou je zde nejspíše New York: Stalking the street till the break of day, New York beauty take my breath away.

Ku-klux-klan nadlouho zůstane jednou z ostud Spojených států, nedivme se proto, že o něm slyšíme v trojce The KKK took my baby away. Ovšem s minimem politiky (Ring me up the president, ring me up the FBI), naopak se spoustou lásky, zmizelé, ukradené, unesené lásky (Now I don´t know, where my baby can be, they took her from me). Tento slaďák, doprovázený pokřikem hej hou, se stal největším hitem desky a jediným, který se občas hrával živě.

Hej hou, ale už ne let´s go! Heslo dávných let ztratilo na údernosti, takže teď, v duchu líbivosti vyžadované Sire a Gouldmanem, slyšíme Don´t go. Není to nic jiného, než jednoduchý milostný popík, s jednoduchým textíkem a jednoduchou myšlenkou: neodcházej, bejby!

Zamáčkněme však slzu, ať nevypadáme nemocně jako chuděra v rychlejším You sound like you are sick. Na tomto místě se sluší připomenout, že pod výtvory jsou autorsky stále nejvíce podepsáni Dee Dee (hudba) a Joey (slova). Samozřejmě, že ostatní členové také přidávali ruku k dílu a odtud pak vyplývá stylová a textová rozmanitost.

Velmi pěkná a zajímavá, především po obsahové stránce, je taneční It´s not my place (in the 9 to 5 world). Postupně zde před námi defilují herci (Jack Nicholson, Clint Eastwood), režiséři (Roger Corman), spisovatelé (Stephen King) a další, již méně známé postavy amerického kulturního života (Lester Bangs, Win Scelsa, Alan Arkush). Vrcholem je pak příchod starého známého Phila Spectora a nakonec Ramonů osobně. Pry bydlí kdesi na Kokomo.

Každá legrace musí někdy skončit, správné desky musí obsahovat především love songy. She´s a sensation je přesně takovou, obsahově prázdnou (She´s a sensation, she looks so sweat, good enough to eat, she looks so fine, I´m gonna make her mine) slátaninou, kterou omilostňuje pouze povedená, pod nehty se zadírající melodie.

Deska je správná a love songy začínají splývat. V 7-11 pojďme na plážovou diskotéku, v rytmu ploužáku obejměte svou vyvolenou v bikinkách a než skončíte nazí na písečné pláži ukryti pouze pravidelnými přívaly slané mořské vody, zavzpomínejte si. Na Blitzkrieg Bop, na Beach boys, na Space invaders. A pozor na silnice, auta jezdí rychle a vše krásné může skončit v jedné vteřině.

Po tragédii přeřadíme na trojku a zrychlíme v You didn´t mean anything to me. Písně tohoto ražení tvořili hošani především koncem 80. let, takže v tomto případě působí hodně osvěžujícím dojmem.

Závěr desky se opravdu vyvedl a zve nás k lepším zítřkům. Předchozí skladba přechází rovnou do pecky Come on now, přichucené klávesami, ale kupodivu vůbec ne na škodu. Come on now, we got no wheels to race, police are every place, we got no skirts to chase, jea, jea, jea, jsem kluk z komiksu a narodil jsem se na koloběžce.

Ještě jednou klávesy, staré známé ounování (kterého je mimochodem plná každá druhá skladba na desce), taky už mě to občas zabíjí: This busines is killing me. Avšak Joeovi jde asi o něco jiného: Hey, hey, you work, you write all night, until the early morning light.

Rozlučku obstarává melodická Sitting in my room. Nechejte nás sedět v pohodě v pokoji, nechejte nás na pokoji, my proti nim. Možná stačí, když si trochu snifnete … to už tady přece jednou bylo! Ano, Ramoni se vrací zpět. Hurá!