O jejich popularitě stále svědčí živá vystoupení, kterých v té době odehráli obzvláště veliké množství. Například v září 1981 s nimi zpívá a poguje na festivalu v San Bernardinu 400 000 lidí. A 20. července 1982 natáčí koncert v New Yorku živě - nahrávka pak vychází pod názvem The Chinese wall. Není to příliš známá deska, ale jasně dokumentuje, v čem tkvěla síla newyorské čtyřky. I v nepříliš úspěšném období dokázali dát do své produkce všechnu radost, spontánnost, sílu a dynamičnost. Klasické odpočítávání raz, dvě, tři, čtyři, pecka stíhá pecku, rozvášnění ježatci bouří a po 40 minutách je hotovo. Velkým kladem desky je, že mezi dvaceti skladbami můžeme slyšet i ty, které se na jiné živáky už nikdy nedostaly - např. This business is killing me, I´m affected či Come on now.

V dubnu 1983 vychází konečně, po dvou letech čekání, i regulérní studiová nahrávka. Nese pojmenování Subterranean jungle a produkovali ji popoví kouzelníci Richie Cordell a Glen Kolotkin. Pop? Punk? Rock? Jak ji zaškatulkovat? Těžký úkol, jelikož Ramony jsme vždy zvyklí automaticky házet do přihrádky punkrock. Avšak při procházce džunglí si uvědomujeme, jak vzdálená je pralesu z roku 1977. A to i přes dobová hodnocení kritiků, pochvalujících si návrat ke kořenům. Fanoušci už tolik spokojení nebyli, protože hudebně je deska spíše o pár stupňů lepším pokračováním nechvalně známého End of the century. Najdeme tu několik oprášených hitů z šedesátých let, pop popěvky o lásce i v klasickém tříakordovém duchu znějící fláky. Konečně posuďte sami.

Hned vstupní písnička Little bit o´soul ladí do rozpačité nálady. Pravda, když ji kdysi složila dvojice Carter - Lewis, byla asi povedeným hitem, jenže Ramoni ji nepřetvořili dle punkového vzorce. Možná to byl záměr, ale úrovně starších předělávek (Let´s dance či Surfin´ bird) rozhodně nedosahuje.

Podobnym stylem se pokračuje v další skladbě, I need your love. Tu má pro změnu na svědomí Bobby Dee Waxman. Zvuk už je trošku lepší, prskající kytara, žádné drobení na jednotlivé sloky jako v úvodní předělávce. Ale ten nešťastný refrén - s Joeym huláká jakýsi ženský sbor, je to slaďoučké hmmmm …. jako v textu: Ah, you took a walk with me, and then you took a hold of my hand. Ani takoví Lunetic by se nemuseli stydět.

Vynahrazením je trojka Outsider. Obrat o 180 stupňů, punk´n´rollový rytmus a zvuk, nekomplikovaný text ze života, přímý útok na ušní bubínky: I´m an outsider, outside of everything, everything you know. Rozhodně jedna z nejpovedenějších věcí na desce.

Koo Koo Koo! Koo Koo Koo! Tímhle pokřikem začíná Joey rozvážnou What´d ya do? - že by vzpomínka na Debbie Harry (Blondie), se kterou si toho měli vždy dost co říct? Koo Koo Koo! Kukavá píseň je opět o nešťastné lásce, o odchodu, ztrátě a hledání a o přemýšlení nad budoucností. Co dělat - Koo Koo Koo!? Určitě ale tohle kukání není Ramonovskou odpovědí na kokrhání Joe Strummera v London Calling.

Zrychlení se dočkáme v Highest trails above. Letíme jako na řetízkáči v Disneylandu, sluchátka na uších a rychlost se zvyšuje. Najednou se sedačka urve a my letíme čím dál výše, až nad oblaka (I feel so safe, I feel content, send you all my love). Jsme výše než alpské štíty, snad se kloužeme po slunečních paprscích (I feel so safe, flying on a ray, on the highest trails above). Nadnášeni větry, jako Superman, skrz dračí mžení, míříme ke hvězdám, do ráje, kde se plní sny, kde konečně nacházíme lásku… pohoda, že?

Zřejmě osobní zpovědí je Somebody like me, zahraná v rytmu hardrocku. Slova jsou jasná: I am just a guy who likes to rock and roll, who likes to get drunk, who likes to dress punk, get my kicks an´live up my life.

Teď bych prosil chvilku ticha a soustředění. Opona se pomalu rozevírá, na jevišti stojí … Psycho therapy. Hit číslo jedna, dopřejme mu proto trochu té slávy a obdivu. Vždyť téma tohoto punkrocku jak vyšitého není dvakrát veselé - Psycho therapy, that´s what they want to give me - a černooděnci se k němu budou pravidelně vracet.

Pád z vyšin bývá tvrdý. Time has come today (v originále Chambers Brothers) je tak nepovedená píseň, že se bez mučení a terapie přiznám: po jednom poslechu stačí.

Zbytek elpíčka je už takový vyrovnaně průměrny: My-My kind of a girl - pomalé, milostné melodrama, popisuje dívku hrdinova srdce. Potkal ji v osmé ulici, vedle jukeboxu, a když za čtvrťák nechala zahrát jeho oblíbenou píseň (byl to Blitzkrieg Bob?), poznal, že jeho typ. Přímo prototyp dívky.

Pak ji možná vzal do parku, In the park. Volume otočil na maximum, zrychlil tempo, písknul na kámoše a punková párty mohla začít: I´m gonna hang out in the park, hang out after dark, I´m gonna be with the gang tonigh.

Z těchto čtyř závěrečných skladeb nejvíce vyčuhuje Time bomb. Zpívá Dee Dee, což se na dalších albech stane pravidlem - a zároveň osvěžením. Časovaná bomba, to je typický rock, to je symbolika mládeže a jejího rozpuku, to je věčná snaha Ramones o jakýsi nadčasový pohled na věc.

Dojezd zpestří trocha politiky, i když název písně vypadá nevinně: Everytime I eat vegetables it makes me think of you. Zelenina a politika … to k sobě dvakrát nepasuje (ještě tak shnilá rajčata), ale když Joey křičí jména jako Východní Berlín či Hirošima, hned je jasné, o co jde.

Ramones na počátku 80. let neskončili jako po výbuchu časované atomové pumy. Naopak, byla to jiná exploze, kterou způsobili oni sami. Kluci, díky!