Ramones jsou v pohodě. Nástup do druhé poloviny deváté dekády je zastihl ve vynikající formě. Vyvíjí množství aktivit, píší jednu písničku za druhou, často koncertují, například v britském Milton Keynes Bowlu společně s U2.

V takové atmosféře vydávají v květnu 1986 nové elpíčko Animal boy, které tentokráte produkoval Jean Beauvoir (ex-Plasmatic), navíc se podílel autorsky na hitovém Bonzovi. Kritika i fanoušci nahrávku hodnotí velmi pozitivně (např. ocenění New York Music Award za nejlepší LP roku, k tomu Bonzo nejlepším singlem a Something to believe in nominace na nejlepší videoklip) a nešetří kladnými reakcemi a slovy uznání. A není důvod se tomu divit. Deska přináší sadu dvanácti vyrovnaných skladeb, svižných, ostrých a melodických rock´n´rollů. Rozvíjí tak dále některé úspěšné postupy z předcházejícího počinu Too tought to die a zároveň nastavují standard pro další léta.

Pojďme tedy a vstupme...do baru. Nechceme se s nikým prát, vždyť stačí se jen smát, dát si drink, třeba Dacqari, jenže...někdo do něj něco dal. Somebody put something to my drink. Může to vypadat směšně, ale tohle nás tedy pěkně rozzuří. Rozkopnout Jukebox, a pít, chlastat, lejt to do sebe, ještě, ještě ... ještě, vždyť jsme teprve na začátku u úvodního singlu a zároveň jednoho z hitů.

Teď se vydáme na zběsily, až hardcorový lov zvířecího kluka. Tenhle Animal boy však vykřikuje, že není ani opičák s opičím mozkem, ani imbecil, divoch, natož příšera ze zoo. Získal si velkou oblibu, zpívalo se o něm na každém koncertě, nechybí na žádné retrospektivě Ramones.

Zřejmě nejlepším kusem celé desky je ovšem Love kills, ostatně mimořádně zajímavá věc v celém ramonovském repertoáru. V klasickém r´n´r formátu, neobyčejně zručně napsaném a zahraném, nás Dee Dee zavádí do druhé poloviny 70. let, do doby vrcholící punkové revolty, kterou sami Ramoni pomáhali tvořit. A stejně jako v hymnusech o Jackie a Judy popisuje příběh dvou pankáčů, tentokráte ovšem pravdivý a tragický. Ba co víc - příběh notoricky známy, až legendární, příběh punkrockového krále Sida Viciouse (Sid was a punk rock king) a jeho královny Nancy Spungen (Nancy was a broken queen). Příběh milostného trojúhelníku, kde tím třetím do hry byly drogy (When you´re hooked on heroin, don´t you know you´ll never win). Příběh evokující shakespearovskou tragedii Romea a Julie (Like Romeo and Juliet you two made a pact of death), samozřejmě v moderní verzi, jelikož milenci teď používají injekční stříkačky (Like the needle that ya used).... Nádhera!!!

A opět do džungle, za dalším primitivním opičákem a ďáblovým učedníkem jménem Apeman Hop. Primitivní melodie, primitivní refrén (Ooooohh-ooooohh apeman hop, ooooohh-ooooohh apeman hop), ale dost neuvěřitelné a morbidní zakončení: At night he´s gonna sacrifice, his beloved apeman girl, tie her to the alter, pull out her heart and eat her flesh. Takže se nám z něj nakonec vyklubal lidožrout.

Uklidníme se u páté skladby - She belongs to me. Jak už název napovídá, jde o sladkou love baladu, oslazenou nasládlými klávesami, pomalou, ale melodickou. Tak nech bejt mou bejby, nech ji na pokoji a táhni, nebo se rozzlobím a budu zlý (Stay away from her, ´cause it´s making me angry). Ona patří mě, ty nejsi lepší než já (What makes you think you´re better than me) a neříkej mi, jak ji milovat (Don´t tell me how to love my baby). Nechtěj se se mnou bít.

Beat či nebýt, kritika nebo personální deprese, rok ´76 či ´86, úspěch nebo zklamání. Určitě Crummy stuff! Melodická linka jednoduchoučká jako v dobách letů rakety do Ruska, text snadno zapamatovatelný, společenské ostří jasně srozumitelné. Všechno mizerný se na hrdinu lepí jako psí hovínko na podrážku u boty - crummy music, crummy TV, crummy people, crummy movies - prostě crummy crummy crummy... stuff.

Veškerá legrace přestává u titulu číslo 7. Pod názvem Bonzo goes to Bittburg vyšel jako singl už v roce 1985, ale vzhledem ke kontroverznímu obsahu musel být přejmenován na My brain is hanging upside down. O co jde? O nic menšího, než o kritiku návštěvy tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana na nacistickém hřbitově v německém Bittburgu. Právě mediální poprask přinesl singlu úspěch a pěkné umístění v hitparádách, což je samozřejmě u písní s politickym obsahem vždy důležité. A se slávou se svezla i celá dlouhohrající deska. Píseň se vydařila i hudebně, Ramoni si tady premiérově vyzkoušeli zvonečky, což by asi nikoho ve spojení s punkem ani nenapadlo, avšak ony zvoní opravdu do rytmu ...

Mental hell. To už je zase peklo, deprese a frustrace. Peklo plné ďáblů a démonů, plné hrůz a nechutností. Peklo, které bohužel nikdy nezmizí, a které má bohužel, každý z nás, ať už větší či menší, ve své vlastní hlavě. Melodicky úchvatná věc, úchvatně podaná Joeym, jinak především k zamyšlení nad vlastní existencí a jejím smyslem, du - du - du - du.

Svižný HC nám Ramoníci servírují pod názvem Eat that rat, opět s tvrdym sociálně - politickym nábojem. Slova jsou vymluvná: you got all the money, you got all the wealth, you got all the buildings and the factories, you got all the power and the ceremonies, you wanna play a game of cat and mouse with the President in the White House, this is a hungry world, there are moths to feed, there are millionaires with more than they need. A bohatym brát a chudym dávat. Tak řekl Dee Dee. Sežer tu krysu!

Desátá věc v pořadí, Freak of nature, opět zavání klasickymi tématy psychiatrie, lobotomie a šílenství vůbec (I need psychiatric therapy, I could use a lobotomy). V těch si kluci libují, možná proto, že sami nebyli nikdy zcela pochopeni (I´m completely misunderstood, I´m a monstrosity, I´m a human oddity). Joey tahá hlas odněkud z žaludku, sbor huláká na na - na - na - na, kytary drčí a chrčí.

Akorát chvilka zatahat psa za vlasy, Hair of the dog. Možná tak Joey popisuje sám sebe (podle vizáže), spíše to je nějaky zvláštní psychicko - patologický stav, zřejmě po hezké opici: my brain was pulsating, I was battered and sore, nothing I tried would satisfy, cold Coke and Pepsi or Canada Dry. Inu, celá deska je o zvířatech. A ještě: skladba obsahuje úchvatné kytarové sólo.

Příjemná popůvka okysličená zvonečky, tak na první poslech zní Something to believe in. Ve skutečnosti jde o mnohem interesantnější záležitost. Ramones ji natočili v roce 1985, jako singl doprovázený parodickým videoklipem, ve kterém mimochodem účinkují B 52´s, X či Ted Nugent. A nejde o parodii ledajakou, nýbrž o zesměšnění monstrózní akce na pomoc hladovějící Etiopii (koncert We are the World hvězd světové pop i rock music ve Wembley). Ramoni tedy vyhlásili vlastní projekt, nazvany Ramone$ Aid. Na rozdíl od Bonza tolik nezapůsobil. A kolik dolarů nakonec do Etiopie poslali, to také není známo. V každém případě, klip i hudba stojí za to. Tak jako u Ramones vždy. Ramones forever!