Sobota, 13. srpna 1994. New York, New York. Velké jablko. Město, které nikdy nespí a tak dál… Rockoví dinosauři, The Rolling Stones, přijeli odehrát šňůru vyprodaných koncertů na Giants Stadium. Kousek od města se neuvěřitelných 350 000 novodobých hippies a podobných individuí snaží oživit Woodstock, 25 let po jeho původní verzi. Bez ustání prší a ať chtějí nebo ne, všemohoucí Bůh dopřává spoustě špinavců první koupel po několika letech.

V samotném New Yorku je horko a vlhko, všechno se na vás lepí jako koláček s polevou. Před Bleecker Bob’s, obchodem s muzikou na West 3rd Street, se začínají shromažďovat skinheadi, aby pak vyrazili tam, kde je tenhle víkend opravdová akce. Oi! kapela The Business přiletěla z Londýna na svůj vůbec první koncert ve Státech. Žádné fanfáry v médiích oznamující jejich přílet. Žádná drahá reklamní kampaň. Ale lidi si informaci předávali mezi sebou, a tak ten večer zamířilo 600 šťastných bastardů do nočního klubu Tramps, podívat se na své hrdiny v akci.

Tohle budou číst lidi, kteří si spojí slova Oi! a skinhead a dostanou Hitlerovu mládež. Jestli jste jedním z nich, zamyslete se znovu, příteli. Na skinheady popíjející pivo a postávající před Bleecker Bob’s to sobotní odpoledne, by byla Organizace spojených národů hrdá. Byli tam černí skinheadi, bílí skinheadi, čínští skinheadi, filipínští skinheadi, portorikánští skinheadi, mexičtí skinheadi. Vyberte barvu kůže a byla tam. Tohle je konec konců New York City, vstupní brána do směsi jakou je moderní Amerika. Město 80-ti různých jazyků. Domov pro víc Italů než Řím a víc Irů než Dublin. A navzdory tomu co jste nejspíš četli nebo slyšeli jinde, Oi! není hudba volající po Čtvrté říši a nikdy tomu tak nebylo. Je to jen ta nejlepší streetpunková hudba (nebo nejhorší, to záleží na kapele). Nic víc, nic míň.

Kdyby novináři chtěli vypadat dost drsně, bezpochyby by našli nějaké white power skinheady v NYC. Ve státě New York by to bylo ještě snazší. Pár jich nejspíš bylo i na koncertě Business, ale pokud ano, nechali si to rozhodně pro sebe. Média však mají zvláštní zvyk vidět jen to, co se jim hodí, a tak dokonce i místní novináři, přes velké množství skinheadů různých národností, kteří jsou vidět v New Yorku, ochotně předvádějí své variace na starou historku o tom, že všichni skinheadi jsou nacisti a představují nebezpečí pro společnost. Stejně jako to dělá většina jejich kolegů na celém světě. Líní bastardi. Nutí vás to přemýšlet, v čem dalším se tyto samozvané studnice moudrosti pletou.

Daleko od mrakodrapů, někteří z přítomných skinheadů jsou oblečení opravdu tradičně. Košile s límečky na knoflík, kalhoty sta-press, vyleštěné boty, prostě všechno. Jedna skinhead girl s typickým účesem „feathercut“ by svým stylem zapadla na koncert Desmonda Dekkera v Mecca Ballroom, v Británii roku 1969. Nicméně většina skins má na sobě rifle, maskáče, boty a kšandy, tričko nebo polokošili. Odbarvený denim je stejně oblíbený jako fotbalová trika. Cockney Rejects se mají z čeho zodpovídat, soudě podle počtu dresů West Hamu. Vínová trička jsou další častou volbou a nápis na triku jedné skingirl hlásá "American Skinheads - The East End Is Everywhere" (američtí skinheads - East End je všude).

Většina si ochotně říká New York Skins, i když v jejich řadách jsou menší gangy jako Uptown Boot Boys z Harlemu, Bronxu a Washington Heights, DMS z Jackson Heights, a Sunset Crew z Brooklynu. Všechny přítomné spojuje oholená hlava a vědomí si příslušnosti k největšímu kultu všech dob. To a děsivá sbírka pivasů.

Piva kupují v nejbližší samoobsluze a nechávají je v hnědých papírových sáčcích, ve kterých je dostanete. Majitelé obchodů ví, o co jde a láhev vám otevřou. Je nezákonné pít alkohol na ulici, ale všichni skinheadi to dělají, protože bary jsou buď příliš drahé, nebo v nich mají dojem, že peníze od skinheada nejsou dost dobré. Dva policisti projíždějící na koních se neobtěžují zastavit, ale jindy vás můžou zadržet nebo dát pokutu za porušení zákona. Jejich nálada zjevně závisí na zásobách koblih. Později ten den, skinhead z Portlandu v Oregonu jménem Pan dostane bloček za močení ve vchodu. Pití na amerických ulicích má své stinné stránky, obzvláště když máte malý močový měchýř.

Řeči se točí okolo hudebních nahrávek, koncertů, holek, zkoušek kapel, normální záležitosti. Jeden skinhead je zaneprázdněn prodejem posledního čísla svého fanzinu, jednoho z mnoha hlasů ulice, které se tisknou na kopírkách v práci po celém světě, když se šéf nedívá. Protože oficiální tisk se jen málo, jestli vůbec, zabývá hudbou z ulice, fanziny se staly místem, kde hledat novinky o vydávané muzice, data koncertů a podobné informace. Mnoho fanzinů jsou průměrné záležitosti, ale vždy je v oběhu hrstka těch, které jsou opravdu skvělé, ať už mluvíme o kvalitě, obsahu, nebo obojím.

Skinhead z Asie se chlubí svým nejnovějším tetováním a netrvá dlouho a ostatní taky ukazují svá umělecká díla. Zapojují se skinheadi i skingirls, někteří dokazují proč jsou američtí tatéři ve světě tak vysoce ceněni, jiní ukazují, že nechat opilého kamaráda řádit s jehlou a lahví čínské tuše má většinou za následek dílo spojované s pětiletými dětmi a pastelkami. Ne všichni skins mají tetováni, někteří preferují nemít žádné rozlišovací znaky - chytrý tah v některých kruzích lidí, především když vás ustavičně pronásleduje zákon. Nejméně jeden skin z New Yorku, Noah, nemá tetování z náboženských důvodů. Je Žid. „Když jsem začal chodit na koncerty, byl to strach nahánějící zážitek - všechny ty děcka s holýma hlavama, vysokýma botama a leteckýma bundama, a já byl jenom tlustej židovskej kluk ze sousední čtvrti. Jako Žid jsem byl ze skinheadů tak nějak nervózní. Věděl jsem tolik co věděli moji rodiče - skinheadi jsou náckové co vidíš v televizi a tím to končí. Bral jsem to jako fakt než jsem začal chodit na tyhle koncerty.“

Kolemjdoucí buď kolem shromáždění rychle projdou, nebo přejdou na protější stranu ulice, čímž se vyhýbají rostoucímu počtu skinheadů, kteří nyní obsadili i cestu a posedávají po autech parkujících v okolí. Dvojice s dítětem v kočárku se otočí a míří zpět okdud přišla - právě včas, protože každý ví, že skinheadi žerou malé děti. Skinheadi věnovali jen pramalou pozornost těm kteří přicházeli a odcházeli. Pokud to nebyly osoby blonďaté, ženského pohlaví, věku kolem dvaceti, s velkýma prsama a dlouhýma nohama. Dokonce pár vlasáčů riskovalo, že budou pomočeni, když se s pohledem upřeným do země plížili kolem do bezpečí Bleecker Bob’s. Nikdo nepřišel o život.

Někdo z legrace zahajluje do kamery. Druhý den se stejná fotka může objevit ve článku odhalujícím „Nacistickou hrozbu“. Na jiném místě by za ni dotyčný mohl být považován. Ano, někteří skinheadi se vidí jako novodobé Hitlerovy děti, ale pravdou je, že ne všichni skinheadi jsou nacisti, stejně jako ne všichni policisti jsou bastardi, ne všichni kněží souloží s dětmi, ne všichni novináři jsou vesničtí idioti a ne všichni fotbaloví rozhodčí jsou slepí.

New York byl ve skutečnosti místem zrodu hnutí SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice) - skinheads proti rasovým předsudkům. Založili ho v polovině osmdesátých let tři skinheadi z města, jmenovitě Marcus (dnes dělá tetování v Kalifornii), Troy a Bruce. V té době byla skinheadská scéna odpadem na dně sudu - byli tady dokonce černí nazi skinheads. Šílená mediální kampaň, která pokračuje dodnes, byla už v plném proudu, a tak SHARP začali šířit letáčky a vylepovat plakáty, na kterých lidem sdělovali, že v rozporu s tím co tvrdí média, ne všichni skinheadi jsou rasisti.

V zápětí získala myšlenka podporu ve městě, a to byl moment pro její šíření po celých Spojených státech i za jejich hranice - dnes jsou skupiny SHARP na celém světe. Další organizace, SPAR (Skinheads and Punks Against Racism) - skinheads a punks proti rasismu, se chvilkově objevila v New Yorku, ale nikdy se neuchytila tak jako SHARP. Pomalu, ale přesto jistě, SHARP ztratili v New Yorku svůj význam. Někdo tvrdí, že byli příliš pozitivní a snažili se vylíčit skinheady jako andílky. Jiní si myslí, že se hnutí stalo příliš elitistické a násilné a tolerovalo jen SHARP skinheady. Další říkají, že myslet si, že se veřejnost bude zajímat o názor podaný ze strany skinheadů, bylo absolutně neúčinné a rovnalo se boji v předem prohrané válce. A byla zde i infiltrace ze strany levice, která způsobila odklon od původních cílů směrem k temnému světu politiky.

Myšlenka SHARP v New Yorku žije i dnes a v podstatě se vrátila ke svým původním kořenům, ale má daleko k rozsahu a vlivu, který kdysi měla. Pro někoho, kdo vyrostl a je součástí dnešní newyorské skinheadské scény, barva něčí kůže jednoduše nemůže být problém. „Nosím nášivku SHARP a když jdu do města,“ říká Pete, který hrál v kapele Vibram 94 než se přestěhovala do Clevelandu v Ohiu, „každej se ptá proč to mám na sobě, proč musím mít nějakou nálepku? A nikdo nechápe, že v zapadákově, odkud pocházím, ji mít musíš, jinak jsi označenej za nácka.“

Město má dlouhou historii gangů, i když dnes je spíš jižní střed L.A. místem pro výstřely provázející automobilové honičky a podobné věci. Jako v pomyslném americkém hlavním městě vražd (ve skutečnosti je to město Gary v Indianě, kde je míra vražd šestkrát vyšší než v New Yorku), v New Yorku se zabití člověka nedostane ani do zpráv, ale objeví se na elektronické tabuli na Times Square, která zobrazuje počet prodaných střelných zbraní oproti počtu zastřelených. Možná, jednoho dne, se na ni někdo podívá a uvědomí si tu souvislost.

Ve skutečnosti jsou všechny pouliční gangy v New Yorku územně založené - takzvané sousedství znamená vše od vlekoucí se bytové výstavby po samostatný roh ulice. Tak tomu je od konce padesátých let, kdy si válka gangů poprvé získala pozornost veřejnosti, kdy mezi sebou skupiny jako The Sinners, The Jokers a The Demons bojovali o kontrolu nad nejtemnějšímu zákoutími města. Svět romanticky zachycený v muzikálu West Side Story už nebyl tak zábavný, pokud jste byl jedním z teenagerů, kterým se dostalo konce kulkou nebo ostřím nože. Kriminalita a drogy byly hnacím motorem starých gangů, stejně jako jsou jím pro jejich dnešní generaci.

Skinheadi v New York City jsou úplně jinou skupinou. Vycházejí z tradice gangů, ale s jinými americkými pouličními gangy mají málo společného, možná s výjimkou motorkářů. Zrozeni v Lower East Side, když sedmdesátá léta otvírala dveře rokům osmdesátým a kdy punkrock mutoval do hardcoru, bylo možné spatřit první skinheady kolem klubu A7 na Avenue A. Bylo jich tehdy možná kolem stovky a jak se rozrůstala hardcoreová hudební scéna, tak rostly jejich počty. Kapely jako Agnostic Front, Murphy’s Law a The Cro-Mags si rychle získaly příznivce z řad skinheadů a jejich turné pomáhaly šířit kult skinheads do ostatních měst. Lower East Side Skins nebo Lower East Side Crew, jak si říkali, spojovala láska k hudbě a skinheadskému stylu vypůjčenému od svých britských protějšků. Byla to drsná a nekompromisní uniforma, která hardcore dokonale vystihovala. Nebylo třeba bránit žádná území, bojovat v drogových válkách. Jen hudba a styl jim daly smysl pro jednotu a příslušnost k něčemu, co mělo smysl. Z toho vzešla stejná hrdost, kterou sdílejí skinheadi na celém světě, nehledě na to co jiného mají, nebo nemají společného.

Ti, kdo se začali pravidelně objevovat na koncertech v klubech jako CBGB’s, často neměli kam jinam jít a někdy neměli rodinu, která by stála za řeč, tedy kromě svých skinheadských bratrů a sester. Když se objevilo násilí, bylo to většinou na obranu kamaráda, dobrého jména skinheads, osobních rozporů, jaké má každý. Jako zbraň sloužily pěsti a boty, žádné pušky a pistole. Největší bitvy byly na konci osmdesátých let, kolem parku na Thomson Square, ghetta newyorských squatterů. Když to zrovna nebyli sqatteři proti úřadům, byli to skinheadi proti squatterům. Malé děti z dobrých rodin žebrající o peníze na ulici, zatímco maminka s tatínkem mají velký dům na předměstí, mají tendenci začít vám dříve nebo později lézt krkem. Bota v obličeji se zdála být dobrým řešením.

Mnoho vody proteklo pod mostem od dnů, kdy CBGB’s bylo centrem skinheadského dění, a z hodně starých hardcore skins jsou dnes tuctoví násilníci, ale New York se stále může chlubit silnou scénou. Hardcore je mezi dnešními skinheady v New Yorku už víceméně minulostí a stal se záležitostí crusty punks, skejťáků, piercerů a vysokoškoláků, ale pořád se v něm pohybuje dost skvělých lidí, včetně skinheads. Den po koncertě Business se konala benefiční akce na podporu rodiny člena jedné hardcore kapely, který byl nedlouho předtím zastřelen. Agnostic Front, Warzone a další kapely z NYC hrály před vyprodaným sálem, ale v dlouhé frontě u vstupu před začátkem koncertu byla jen hrstka skinheadů.

Hardcore byl původně jen další vývojovou fází punku, ale dnes se přibližuje více k metalu a má víc různých druhů než zmrzlina Wall’s příchutí. Speedcore, hatecore, metalcore, deathcore, queercore a tak dál a tak dál. Přesto mnoho amerických skins stále respektuje původní hardcore zvuk, nejen proto, že vznikl u nich. Kapely jako Warzone, v čele se skinheadem Ray Biesem (RIP), bývalým bubeníkem Agnostic Front, zůstávají věrní původním hardcoreovým ideálům.

Hudbou, která si získala dnešní generaci skinheadů v New Yorku, je Oi!, což dokládá i fakt, že na koncertě spolu s Business hrálo i několik místních Oi! kapel, včetně The Templars, Oxblood a Battle Cry. Celá atmosféra scény v New Yorku dokonale kopíruje vzrušení a syrovou energii londýnské Oi! scény z počátku roku 1981, kdy bylo všechno čerstvé a nezničené čichači lepidla, chlapci se ztuhlou pravou rukou a mediální hysterií. Oi! není jedinou hudbou, kterou skinheadi v NYC poslouchají. Město se dnes může pyšnit i vynikající ska a reggae scénou, z velké části díky úsilí Moon Records a kapely The Toasters. Obojí založil starý skinhead z Plymouthu v Anglii, Rob Hingley, který odešel do Ameriky na pár měsíců pracovat a nikdy se mu nějak úplně nepodařilo vrátit. Je to vážně malý svět, ale jak kdosi kdysi řekl, stejně bych ho malovat nechtěl.

Ska ve Státech se vypracovalo z „malého legračního hudebního stylu“ na jednu z největších undergroundových scén, trvale hrozící i proniknutím do mainstreamu. Některé „hybridní“ kapely jako The Mighty Mighty Bosstones už to i dokázaly, a když už nic jiného, americké ska nabízí tucty variací na starý jamajský zvuk. Úspěch Moon Records - album The Toasters z roku 1994, Dub 56, které vyšlo v počátečním nákladu 15 000 kusů - je založen na deseti letech jejich kapel v jednom kuse na turné, velké podpoře od univerzitního rozhlasu a víře, že ska si zaslouží být tam venku, silné a hrdé. Moon mají i svůj vlastní obchod, momentálně se nacházející na East 2nd Street č. 150, směrem od Avenue A. „Když jsem sem poprvé přišel v roce 1980, nebyla tady vůbec žádná scéna,“ říká Rob, každému známý jako Bucket. „Většina skinheadské scény v New Yorku opravdu přišla až s nástupem hc v osmdesátých letech a to se přeneslo na ska skinheady. Je těžké vyjasnit rozdíly mezi různými skupinami skinheads ve Spojených státech, ale pokud jde o ty v New Yorku - je jich moc a jsou vážně skvělí.“

Na cestě z Bleecker Bob’s do Tramps se asi tucet skins vytratí do dalšího z obchodů, každý popadne láhev piva, a odcházejí bez placení. Jeden vzal omylem americké pivo a snaží se ho u majitele obchodu vyměnit za dovozovou značku. Ten rád vyhoví.

Kolem stovky skinheads se utábořilo před klubem Tramps, flámují na sluníčku a hází do sebe pivo, než začne koncert. Žena vracející se z nákupů se vyděsí, když vidí, jak potetovaní skinheadi používají kapotu motoru a zavazadlový prostor auta, které před třemi hodinami zaparkovala v tiché postranní uličce, coby sedací soupravu. Všichni bez problémů slezou dolů, zatímco nervózně odemyká auto a děkuje Bohu za to, že se odsud dostane živá. Přežila, aby mohla vyprávět.

Stejně tak, jako lidi ze všech pěti městských částí, přicestovali i skinheadi z Pensylvánie, Kansasu, Michiganu, Kalifornie, Illinois, Havaje, Kanady a dokonce z Francie, aby se zúčastnili toho, co se v tu chvíli zdálo být možná první a poslední šancí vidět Business naživo na americké pevnině. Takové je jejich postavení ve streetpunkové scéně, ostatně kapela se vrátila do Států v roce 1995 na šestitýdenní turné a všude kam přijeli bylo narváno.

Koncert v New Yorku pořádala United Front, nerasistická organizace, kterou založili tři skinheadi, když byli na vojně, jako pokus sjednotit americké skinheads. Dělají Oi! a ska koncerty, vlastní zpravodaj a nemají čas na politiku uvnitř scény. „Zvolili jsme termín nerasističtí, čímž dáváme najevo, že nejsme rasisti a nejsme antirasisti, neznamená to, že jsme na hranici, znamená to, že nás to nezajímá,“ vysvětluje Bohdan, jeden ze zakladatelů. „Raději bychom chtěli být skinheady, pokračovat ve skinheadské kultuře, než se zabývat tím kdo nazval tak nebo onak černocha nebo kdo zmlátil toho nebo onoho protože byl white power. Můžete strávit celý život naháněním rasistů, ale my se radši zaměříme na to být skinheady. Nestaráme se o pravici, nestaráme se o levici.“

Většina z přítomných na koncertě jsou skinheads, ale je tady i pár punks a dokonce i několik „normálních“ lidí. Slušnou část publika tvoří dívky, což je příjemná změna. Americké Oi! kapely zní o moc líp než na jedné z nekvalitních demo kazet, které se ten rok dostaly do Evropy. The Templars, Oxblood, Vibram 94 i Battle Cry, všichni předvedou slušnou porci ostrého streetpunku. Místní viděli tyto kapely už bezpočetkrát, a tak sborovým zpěvem doprovázejí jak převzaté věci, tak i jejich původní skladby. Phil Templar, černý skinhead z Long Islandu, vypadá jako přimontovaná součást na stoličce za bicími a dokonce i vyčerpaný Pist N Broke z Detroitu zvládne vybubnovat pár kousků za pomoci Perryho ze skinzinu Carry No Banners. Zatímco Vibram 94 na pódiu bavili dav, Perry se dole v šatně s Benem a Scottim učil akordy.

S výjimkou fanouška psychobilly Franka Bruna (toho opravdového, ne boxera těžké váhy) jsou všichni členové Oxblood skinheads a když nejsou na pódiu, jsou v davu, tancují a zpívají se všemi ostatními. V téhle hře není místo pro ega rockových hvězd. Mezi kapelami hrají klasiky reggae a ska.

Jeden z mini-skins z Long Islandu si stěžuje na cenu a kvalitu prodávaného piva a na fakt, že ho nechtějí obsloužit. Barman chce důkaz, že je mu 21. Ve skutečnosti je mu 12. Jeho starosti jsou ale brzy zapomenuty, a to když na scénu nastupují The Business.

Fanoušci Oi! neznají mnoho větších nebo lepších, než je tahle špičková kapela z jihu Londýna. Business startují se Suburban Rebels a dav splyne v jednoho muže, jak se refrén ve stylu my proti světu odráží od orosených zdí. “You don’t scare us with your badges and banners, you know fuck all about heavy manners!“ („Nás nevyděsíte svými odznaky a transparenty, nevíte ani hovno o drsnejch způsobech.“) Real Enemy, Handball, Product, Saturday’s Heroes a další klasické street songy jsou chrleny ze stejnou vervou jako výstřely ze samopalu. Skandovaní „Skinhead! Skinhead!“ vyplňuje ticho mezi písněmi. Business jsou jedineční jako obvykle, i když kapela má dojem, že po dlouhém letu podala jen podprůměrný výkon. Přiletěli s Air India, takže se ta poznámka dá pochopit.

Pokud tyto řádky čte někdo, kdo nikdy neslyšel melodický streetpunk značky The Business, měl by sám sobě prokázat velkou službu, zajít do nejbližšího obchodu s muzikou a koupit si CD nebo dvě. Možné je, že si je budete muset objednat, protože kvalitní hudba nemá zaručené místo v regálech. Ty jsou rezervovány především pro skupiny velkých nahrávacích firem. Kapely jako Business nebo Cock Sparrer jsou každým kouskem stejně tak dobré jako COKOLIV z hudebního hlavního proudu, co svět nabízí a je neuvěřitelné, že nemají větší úspěch, než jaký si zaslouží.

Koncert je bezproblémový - stejně jako většina skinheadských koncertů. Skákání z pódia a vození se na rukou davu je stejně nebezpečné jako cokoliv jiného. Pokud toužíte po kopancích, vsadil bych si na jakýkoliv místní noční klub plný nóbl módy a falešných úsměvů. Až později a venku vypukne bitka mezi místními skinheady a mnohem menší skupinkou skins z Kalifornie. Vysvětlení toho, co ji způsobilo, závisí na tom, koho se zeptáte, ale zvuky rozbíjeného skla, dunění bot o lidské tělo a řev a výkřiky zúčastněných trvají dobré čtyři, pět minut. Návštěva nejbližší nemocnice je na spadnutí pro jednoho nebo dva z bojovníků, ale nikdo není vážněji zraněn.

Ne všichni ze skinheads venku se zapojili do rvačky. Někteří postávali bokem a dali svoji botu k dispozici jen když měli pocit, že je to bezpečné. Někteří se jen dívali. Jiní byli zděšeni, skinheadi by se neměli rvát se skinheady, říkali. Skinheadi by se neměli rvát s nikým, padlo jednou nebo dvakrát. „Netuším, co se stalo,“ řekl skinhead z Brew City, který přijel až ze vzdáleného Milwaukee aby viděl koncert. „Všechno co vím je, že se začali rvát. Je to zasraná blbost. Když se biješ z nějakýho důvodu, je to v pohodě, ale když jde 20 na jednoho, to nemá žádnej důvod. Jsem z Milwaukee a v našem městě se tohle neděje. Věřte mi, jestli si chcete užít srandu, skinheads pohromadě, Milwaukee. Milwaukee, zasranej Wisconsin.“

Následujícího dne hraje ska a rocksteady kapela The Slackers v malé hospodě v Lower East Side. Dostaví se dost skinheadů, ale většina z nich volí zůstat raději venku než platit za vstup.

Kolem projde černošský chlápek, oči vyvalené z důlků. Je buď na něčem hodně dobrým nebo hodně levným. Začne se bavit ze skingirl jménem Val a diví se, proč všichni postávají na obvykle liduprázdném rohu ulice. Nechce se mu věřit, že každý tady je skinhead. „Ale vy nejste opravdoví skinheadi“ řekne předtím, než vysvětlí že měl za to, že opravdoví skinheadi jsou „holohlaví, sprostí, nezdvořilí, špinaví zkurvysyni.“

“Vím co myslíte,“ odpoví Val. „Kluky skinheady a holky skinheady, mají holý hlavy, vysoký boty a v davu je poznáte podle toho, že vám na trávníku zapalují kříž.“ Když přijde TC, černý skinhead, který dělá hodně pro spojení propasti mezi Oi! a ska ve městě, a řekne „Já jsem skinhead, nejsem žádnej nácek“, ty vyvalené oči mají blízko k vypadnutí. Druhý den se musel probudit dost zmatený a přísahat si, že toho na čem byl, ať už to bylo cokoliv, se už nikdy nedotkne.

“Slyšíte bílý lidi říkat že jseš skinhead, nenávidíš lidi,“ říká černošský skinhead Phil Templar s výrazem opovržení v obličeji. „A slyšíš černochy ptát se - Ty jsi skinhead? To nemáš žádnou úctu? Můžu jen říct, nevíte o čem mluvíte. Dívali jste se moc na Geralda, Oprah Winfreyovou nebo něco. Lidi ví prd. Žijou podle toho, co dávají v televizi.“

Další den, další dolar, na ulicích New Yorku. Hudba, styl, smysl pro historii a tradici, bratrství a sesterství, hrdost a nadšení, radost a hněv. Takoví jsme v New Yorku, stejně jako v Newcastlu. V Berlíně a v Buenos Aires. V Moskvě a Montrealu. Jsme všude. Neodpovídáme nikomu, ale vždy máme svůj pohled na věc.

Dámy a pánové, přijměte naše pozvání do světa skinheads.