Jako spousta skinheadů, i já jsem měl stovky výstřižků z novin a časopisů týkajících se kultu. Když jsem byl mladší, tyhle příběhy svátečních a fotbalových výtržností a podobných bulvárních senzací si našly cestu na zeď v mé ložnici. Úhledně připnuty stejně jako na nespočtu jiných zdí ložnic po celé naší zelené a pohostinné zemi. Spousta výstřižků se dostala do alba, ale vzhledem k tomu, že nejsem příliš pořádkumilovný člověk, mnohem víc jich čekalo v krabici na den, kdy je konečně setřídím - nejspíš na ten samý den, kdy si najdu čas na sekání trávy, opravu jukeboxu, seřazení mé sbírky kazet a cédéček, vyrobení poliček…

Když jsem jednou se jednou probíral několika výstřižky, opět se mi vrátila myšlenka na to, proč jsou skinheadi tak nenáviděni, proč je si je lidi hnusí a pohrdají jimi, aniž by znali mě nebo ostatně jakéhokoliv jiného skinheada. Zaujaly mě konkrétně dva výstřižky, oba z roku 1983. První byl z Daily Mirror a informoval o dvou skinheadech, kteří nutili dítě ležící v kočárku čichat lepidlo. Jeden z nich držel hysterickou matku toho dítěte a druhý mu tiskl na obličej sáček s lepidlem. Druhý článek z Daily Telegraph vykládal o čtyřech skinheadech z irského hrabství Dublin, kteří stříkli hořlavou kapalinu do tváře malé devítileté dívky a zapálili ji, načež ji tam nechali křičící v agónii a poznamenanou na celý život.

Takové historky o skinheadech se objevovaly v novinách a časopisech po celém světě. Nezáleželo na tom, jak moc byly pravdivé - veřejnost si je hodlala přečíst a byla vysoká šance, že je jako pravdivé brát bude. A jestliže veškerý jediný kontakt veřejnosti se skinheadským kultem pochází z takovýchto mediálních zdrojů, spolkne veřejnost tento mediální stereotyp skinheada i s navijákem.

Před několika lety měl Guardian reklamu v televizi, ve které vystupoval skinhead. Začínala záběrem na skinheada, jak rychle utíká po ulici směrem ke kameře, jakoby byl stíhán. Hlas na pozadí říká: „Událost zobrazená z jednoho pohledu podává jeden dojem…“. Pak se úhel kamery změní a zabírá skinheada jak běží k vyděšenému businessmanovi držícímu kufřík, samozřejmě čekajícímu, že jej náš holohlavý přítel okrade. A hlas říká: „Viděno z jiného pohledu, dává jiný dojem…“. A kamera se otočí potřetí a naposled a hlas dopoví: „Jen pokud vidíte celý obraz, můžete plně pochopit, co se děje.“ A pak vidíte skinheada, jak žduchá businessmana z jeho místa, právě včas, aby ho zachránil před cihlami, které padají z lešení nad jejich hlavami. Skinhead nebyl pronásledován ani nehodlal nikoho oloupit. Běžel přes celou ulici a riskoval svůj život, aby někoho zachránil před vážným úrazem.

Problém s médii obecně je ten, že jen vzácně ukážou celý pohled na věc. Sami se rozhodují, co bude v novinkách a co ne. Časová a prostorová omezení způsobují, že ne všechno, co se stalo, může být ve večerních zprávách nebo na předních stranách novin - a tak se vybírají dané události. A když se takhle přistoupí ke skinheadskému kultu, mají tendenci vybírat události pouze z jediného úhlu pohledu. Úhlu, který zobrazuje skinheady jako zloděje, čichače lepidla a nemyslící rváče. A co je horší, pokud příběh neplní očekávání, je na určitých lidech z médií, upravit jej vlastními verzemi, přeháněním a polopravdami. Konec konců, pokud je příběh hodný převyprávění, je také kvalitní.

„Každý ví, že média jsou provozována a řízena lidmi ze střední třídy, kteří nikdy nežili v prostředí, ve kterém jsem vyrostl já nebo ostatní skinheadi.“ říká Symond, bývalý skinhead z anglického High Wycombe. „Nemají veskrze žádné ponětí o tom, jací jsme, protože nás neznají.“ Gavin Watson, další bývalý skinhead z tohoto města, který se stal fotografem a hercem souhlasí: „Média mi připadají naprosto neuvěřitelná, poněvadž jsou totálně a úplně založena na dezinformacích a nedostatku faktů u lidí, kteří vůbec nerozumí věci, o které píšou. Bílá pracující třída je lehkým terčem. Parta fotbalových chuligánů nikdy nepůjde a nepožene takový případ k soudu. A nenajde se ani skupina skinheadů, která by to udělala. Jsme pro ně méně než Bengálci.“

Stejný postoj naleznete i v ostatních částech světa. Perry je chicagský skinhead a je napůl černý a napůl irský Ital. „To, že jdete po ulici a lidi vás okamžitě zařadí jako nácka, jen proto, že máte holou hlavu, bombra a těžký boty, je velké břemeno, které si s sebou neseme. A já jsem začal doopravdy nesnášet média, protože to, jakou nálepku dali skinheadskému kultu je skutečně neodpustitelné. Naprosto u mě ztratili důvěryhodnost, protože jak mám věřit tomu, co říkají o Bosně nebo událostech na Středním východě, když podávají tak zdeformovaný obraz toho, co se týká dění na ulici a skinheads. Myslím, že média jsou největším nepřítelem, jakého kdy kult měl.“

Výstřižky o čichačích lepidla a skinheadech, kteří zapálili devítiletou holku bych si na zeď nikdy nedal. Překvapuje mě, že jsem si je vůbec nechal. Co se mě týče, ty dva články jsou o ubohých špínách. Nehrají žádnou roli ve skinheadském kultu, který já znám a miluji, a to platí po každého skinheada se sebeúctou na celém světě. Takové historky nejsou ani trochu příkladem způsobu života skinheads, ale je to ta nepatrná menšina, které se vždy dostane publicity. Šest set skinheadů, kteří se baví na Oi! nebo SKA, nebo dokonce i na WP koncertu se nedostane do zpráv, pokud nenastanou nějaké potíže.

„Média akorát opakují ten typický stereotyp blbého boneheada, rváče čichajícího lepidlo a okrádajícího stařenky, ale právě tak to není.“ říká Watford Jon, další ex-skinhead, který byl znám jako reggae DJ a teď zpívá v kapele Argy Bargy. „Je to naprostý výmysl. Skutečný skinhead je někdo, kdo věří sám sobě, ví, co hledá, co chce, ví, jak se oblékat. Prostě někdo, kdo na to má, něco o tom ví a ví, o čem mluví. Žádný blbec.“

„Je plno hipísáků v médiích, kteří mají pořád vztek na skinheady, a proto je tento kult v médiích zobrazován, tak jak je.“ dodává Steve Goodman, bývalý vydavatel skinheadského fanzinu Chargesheet a autor románu England Belongs To Me o skinheadech a punkerech.

Skinheadi nejsou právě andělé a velmi málo z nich by skutečně chtělo být. Většina z nich víc než ráda přizná, že skinheadský kult má dobré i špatné stránky, stejně jako kterákoliv skupina společnosti. Obraz skinheads podávaný médii se jen vzácně přiblíží k pohledu samotných skinheads. V jejich očích, skinheads jsou vrcholem všech kultů mládeže dělnické třídy, a pokud to budete chtít všechno shrnout, hrdost je slovo, které to řekne všechno. Když si poprvé oholíte hlavu a kráčíte po ulici v těžkých botech a kšandách, cítíte se deset stop vysoký. Je to kouzelný pocit, pocit, že jste někdo. Žádní dva skinheadi nejsou stejní, ale všichni sdílí ten pocit náležitosti k něčemu opravdu velmi zvláštnímu. Něčemu, čemu z řad nezasvěcených může porozumět snad jen pár jedinců.

„Skinhead je celkový postoj,“ říká Gail, skingirl z hrabství Durham na severovýchodě Anglie. “Nestačí jen obout boty, oholit hlavu a říct, jsem skinhead. Má to v sobě víru dělnické třídy. Je to porozumění oblečení a muzice. Myslím, že člověk musí doopravdy porozumět kořenům, aby mohl skutečně věřit, že je skinhead.“

Gavin Watson zachytil deset let skinheadského života ve Wycombe díky jeho lásce k fotografování. Udělal nepočítaně fotek svých přátel během té doby a ty společně tvoří pozoruhodný a vzácný náhled do skinheadského života. Existence takového záznamu mládeže dělnické třídy je neobvyklá, zvláště onen pohled zevnitř, ale když představil své dílo na výstavách v Londýně a High Wycombe, bylo kritiky mainstreamového umění rozsáhle ignorováno. Kdyby se jednalo o retrospektivní pohled na deset let homosexuální komunity v San Francisku, pozabíjeli by se mezi sebou snahou složit mu poklonu.

Gavin nebyl překvapen nebo deprimován. Odmítnutí je rizikem povolání. Vypadá to, že někteří lidé mají větší vztah k domorodému kmenu z jihoamerického pralesa nebo Afriky, než k lidem, kteří žijí pár mil od nich. Skinheadská kultura, kultura dělnické třídy, je také tak vzdálena jako některé tyhle kmeny uprostřed země nikoho. Někteří lidé nejspíš vědí lépe o tom, co se děje tisíce mil daleko, než o kultuře, kterou mají přímo před nosem.“

Je nutno přiznat, že existují i skvělí žurnalisté, kteří nezasluhují nic jiného než respekt. Oproti tomu ale většina lidí v médiích má velmi malou představu o tom, co znamená skinhead a mnoho skinheadů tak vidí média jako největšího nepřítele, kterému kult čelí. Média obchodují s historkami o stereotypním skinheadovi - tupém fašistickém rváči, protože to je jediný element skinheadského kultu, který stojí za zprávu a který většina novinářů vidí. Takhle ale novináři jednoduše ukazují vlastní ignoranci, strach a předsudky a přidávají tak skinheady na dlouhý seznam lidí, kteří věří novinářům ještě méně než politikům.

V pozdních osmdesátých letech, když se média v Británii dost zajímala o skinheads, někteří skinheadi začali vykládat novinářům úplné nesmysly, protože byli zvědaví, jestli je otisknou. Londýnský skinhead a mimořádný provokatér Tim Wells začal vykládat pisálkům, že SKA už se nejmenuje SKA, ale „Lager house“ jako reakce na styl muziky „Acid house“, ale s mnohem větším množstvím piva. Tahle malá lež spolu s několika dalšími se objevila v článku o skinheadech v Independentu. Není pochyb, že nějaký ubožák to za dvacet let najde a my uvidíme „lager house revival“.

Není tajemstvím, že více čestnosti a upřímnosti se vám dostane od gumové panny, než od průměrného pisálka. Ve skutečnosti jsem byl v pokušení napsat knihu nazvanou Mezi hlupáky (bez jakýchkoliv omluv Billu Bufordovi), abych dal dohromady nesmysly, které se týkají dnešního žurnalismu, protože jestliže je posláním médií podávat obraz toho, co se děje ve společnosti, tak potom všichni žijeme v zemi za zrcadlem. A jestli nějaký novinář tohle čte a myslí si, že poslední řádky jsou trochu nefér, tak si aspoň může uvědomit, jaké to je být pro změnu tím, kdo to schytá. „Existují skinheadi, kteří, aby se stali skinheady, řídí se tím, co čtou v novinách a dělají bezdůvodně problémy a potom z toho viní média. Je to monstrum, které oni sami stvořili.“ To říká Paul Burnley, dlouholetý skinhead a frontman No Remorse. O nich později, ale samozřejmě, má pravdu. Jestliže média chtějí pokračovat v takovém obrazu skinheada, jaký podávají doteď, pak by měla nést určitou míru odpovědnosti za výrostky, kteří se shlédnou ve vizáži skinheads a pak házejí lidem cihly do oken, protože noviny povídali, že to je věc, kterou skinheadi dělají.

Mnoho let novinářských nesmyslů je také původcem vnímání skinheada jako pěšáka toho či jiného extrémního politického spektra - většinou toho extrémně pravicového. Všichni máme v tomhle ohledu svůj „dědičný hřích“, protože z různých důvodů, skinheads byli spjati s politikou. Podivné, když si uvědomíte, že většina skinheads není ani dost stará, aby mohla volit a přitom je v tomhle věku nejvíce posedlá svýma botama.

„Politika poškodila za ty roky skinheadský kult nejvíc,“ říká Gail, která je skingirl od raných osmdesátých let. „roztrhla jej napůl. Politika je každého věc. Mám svou politiku, ale ta nemá co dělat s tím, že patřím ke skinheads, má co dělat s jen s mojí osobou. Kdyby nebyla ve scéně už od začátku, neměli bychom tolik problémů.“

Nikoho nezajímá pohled skinheada na nezaměstnanost, bydlení, zdravotnictví a vzdělání - čtyři nejdůležitější témata týkající se každé společnosti. Ne, chtějí vědět jen jedinou věc. Jsi „nazi“ nebo „anti-nazi“? A průměrný novinář (a navzdory těm dobrým, většina novinářů je zkrátka průměrná) zná odpověď, ještě než stihnete otevřít ústa. Skinheads jsou prostě nacisti.

„Spousta lidí tomu prostě nerozumí,“ říká Scotty, nerasistický skinhead z Detroitu, který bydlí v převážně černošské oblasti města. „Říkají, jseš bílej, máš krátký vlasy, tak jsi nácek, rasista a nemáš mě rád kvůli mojí barvě. Snažíš se jim to vysvětlit, ale oni pořád nechápou.“

Žádnému jinému kultu není přisuzována tato stálá asociace s rasistickou politikou. V roce 1958 byli Teddyboys rozsáhle odpovědni za nepokoje v Nothing Hill. V dobách jejich působení byli bráni jako rasisté a násilníci - jeden z Teddyboys byl popraven poté, co utloukl k smrti policistu během střetu gangů - ale dnes je na ně pohlíženo jako na nostalgické příznivce rock n´ rollu. Na konci šedesátých let to byli motorkáři, kdo převzal svastiku, a ne jejich úhlavní nepřátelé skinheads, a teď jsou zobrazováni jako roztomilí rebelové hledající svobodu na rozlehlých silnicích. A pak v roce 1976 tu byla Siouxsie, Sex Pistols a další punkrockeři, kteří používali nacistické odznaky, ale to bylo přičteno mladické rebélii.

Jediné, co si skinhead vyzdvihuje, je Union Jack - vlajka jeho země, pokud je Brit - a proto je hned označen za reinkarnaci Adolfa Hitlera. A i když třeba skinheadi nejsou do ničeho zapleteni, ve většině případů vina padne na ně. „Vždy, když dojde k rasovému útoku, bude v médiích použito slovo skinhead.“ říká Emma Steel, skingirl ze západního Berlína. „Skinhead je synonymum pro nacistu, ať je vinen nebo ne. Je jedno, jak vypadá, vždycky to nazvou skinhead.“

Cože to zpíval Billy Bragg? Jen to, co mám oblečeno na sobě, ze mě nedělá komunistu. Je spousta skinheadů, kteří by chtěli, aby se vědělo, že to jak se oblékáme, neznamená, že jsme fašisti. Patrioti ano, ale člověk může být hrdý i bez nějakých předsudků. Tohle ale mnoho lidí nechce slyšet.

„Je to více než směšná ignorance,“ argumentuje Steve Goodman, „protože tu za ta léta bylo mnoho záměrných manipulací s pravdou ze strany politicky korektních novinářů a jejich vybraných případů.“ Zaútočí na všechno, co se jim nelíbí, aby ospravedlnili svoji existenci a myšlenky před zbytkem světa. Skutečná ostuda spočívá ve skinheadech, kteří si myslí, že musí být, a jsou zapleteni do politiky - to oni poskytují podklady pro tyhle překroucené nesmysly.

Americká televize v tom také hraje roli. Neexistuje talkshow, která by se nezabývala tématem white power skinheads. Ať už Oprah Winfrey, Geraldo, Jerry Singer nebo Donahue. Newyorské televizní debaty pravidelně zvali rasistické skinheads z jiných států do svých vystoupení, zatímco domácí nerasističtí skinheadi byli ignorováni. Geraldo Rivera představovil celý jeden okruh talkshow týkající se skinheads. Udělal program o skinheads, a když měli nerasističtí skinheadi přijít na scénu, mával na skupinku podivínů s modrými vlasy, kteří skinheady nebyli, aby přišli taky. Chtěl z toho mít samozřejmě bláznivou šou, ale Bohdan z United Front a jedna skingirl přišli v tradičním skinheadském oblečení.

Jedna dívka se ptala Bohdana, proč má v botách bílé tkaničky, když není rasista a on odpověděl, že jí nemá co dokazovat a jeho tkaničky nic neznamenají.

Nebylo daleko k tomu, aby diváci pochopili, co skinheads doopravdy znamenají, ale to Geraldo samozřejmě nechtěl. Prohlásil, že je to příliš zmatené a vyklidil jeviště. Ve skutečnosti šlo o to, že bez vzrušeného publika by neměl vysokou sledovanost, což by znamenalo ztrátu zisku. Geraldo a jemu podobní tak neupřímně podporovali vzdělávání, ale ve skutečnosti jim šlo jen o vzrušení. Když se ve studiu rozpoutala rvačka a člen White Aryan Resistance zlomil Geraldovi nos, napadlo vás, že možná nějaká ta spravedlivost na světě přece jen bude.

V roce 1993 vysílalo HBO pořad, který se jmenoval Skinheads USA - Vojáci rasové války. To, že ne všichni skinheadi z USA jsou WP se vůbec nebralo v potaz - všichni skinheadi byli prostě rasisti. A co více, místo zaměření se na zmapování white power scény se dokument omezoval pouze na nacistickou skupinu z Alabamy zvanou Aryan National Front (Arijská národní fronta). ANF se jevila jako skupinka náctiletých vyvrhelů s vyholenými hlavami vedená mužem zvaným Bill Riccio, který byl otec a přerostlé dítě v jednom. Billyho jste mohli vidět s německou vojenskou helmou na hlavě, jak hajluje před nacistickou vlajkou připíchnutou na zeď jeho pokoje, zatímco zpíval při hudbě irských rebelů oslavující Velikonoční povstání z roku 1916. Skupinka děcek dělala to samé, zatímco ostatní seděli na pohovce a divili se tomu, „co se kurva děje“. Tohle jsou smutné a často směšné pokusy, nejen ukázat skinheady ve špatném světle, ale i vyobrazit extrémní pravici jako totální blbce. Není to reprezentace ani jednoho.

„Vypadá to, že WP skinheadi mají většinu pozornosti médií.“ říká Rob Hingley. „Média jsou slepá, protože si málokdy někdo udělá čas, aby zašel na koncert udělat rozhovor s lidmi a zjistit, co se doopravdy děje. Raději své informace čerpají z pobuřujících televizních pořadů, které vyobrazují všechny skinheady jako pravicové neonacistické teenagery, což samozřejmě není pravda. V New Yorku najdete černé skinheady, korejské skinheady, jiné asijské skinheady, španělské skinheady a bílé skinheady, kteří nejsou nutně většinou. Samozřejmě třeba v Portlandu je více bílých skinheadů, protože jeho umístěním je dáno, že je tam prostě více bílých lidí. Je velkou chybou pokoušet se typizovat skinheady jako bílé nespokojené městské děti, které chtějí vybít menšiny.“

Skutečně chyba, ale média ji rády pravidelně dělají. Když si mají zvolit, jestli jet do New Yorku nebo Portlandu, pojedou pisálci do Portlandu, protože je bezpečně jisté, že tam najdou příběh, který hledají, obzvláště pokud se zaměřují pouze na WP skinheady. Ale jako na většině míst, nejsou všichni portlandští skinheadi rasisti. „Portland je velmi divný, velmi násilný.“ tvrdí Pan, který z Portlandu pochází, ale má také kontakty na skupiny „Carson City mob“ v Los Angeles a „Reggae Boys crew“, která rozsahem zabírá celé Státy. „Je spousta skinheadů, kteří se bijí s dalšími skinheady, ale v podstatě se jedná pouze o příznivce reggea, SKA, Oi! a hardcoristy, kteří bojují proti náckům a podobným. Je to malé dělnické město, ve kterém se rodí skinheadi a má jedno z nejvíce násilnických podnebí pro skinheady v USA. Několik skinheadů už tu bylo zabito a násilí obvykle dosahuje míry poškození mozku nebo trvalého postižení. Hlavní skupina je zde Portland Urban Bootboys, Portland Urban Brotherhood nebo Portland Urban Baldies - zkratka je pořád PUB. Tohle je realita Portlandu, nic víc.“

„Zasáhlo nás to, byl jsem na střední škole, když HBO vysílalo tu věc o skinheadech v USA,“ vzpomíná SHARP skin Pete „a po půl roce můj učitel na mě: „Hey, Pete“ a zahajloval. Schytával jsem to ze všech stran. Rodiče se na mě zlobili, mysleli si, že jsem nějaký nácek, měl jsem to ve škole, v práci, prostě všude.“

BBC udělali to samé v Anglii, když natočili dokument Skinheads v rámci pořadu „40 Minutes“ v roce 1981. Jednali s několika kapelami včetně The Business o účasti v dokumentu, ale místo toho vybrali mnohem kontroverznější kapelu Combat 84, protože věděli, že mají to, co hledali mezi stereotypními zpěváky, Chubbyho Chrise (který teď náhodou vlastní bar v Thajsku.)

Skinheadi, kteří nejsou rasisti, se logicky cítí být silně poškozeni zaujatostí ze strany médií. I když jsou za pozornost médií vděční - ve světě, kde jakákoliv publicita je dobrá publicita - dokonce i plno rasistických skinheadů má pocit, že je média líčí ve špatném světle. Opět platí, že než by poskytla vyvážený a objektivní pohled na extrémní pravici, média se raději snaží vyzdvihnout detaily, které se jim hodí do jejich vlastního krámu plného předsudků.

„Média chtějí ukázat skinheady jen ve špatném světle a zvláště ty pravicové.“ myslí si Paul Barnley. „Je to pro ně lehký terč Kdo se postaví za skinheady s takovou reputací? Nikdo, takže každý o nich může říct, co chce, ale nemůžete říct cokoliv o homosexuálech, protože je plno poslanců, kteří jsou gayové a spoustu aktivistických skupin, které ti říkají, abys to neříkal. To samé s černýma. Je to pomatená politická korektnost.“

Paul Barnley je vůdčí osobnost extrémně pravicové skinheadské scény. Souhlasíte-li s jeho politickými postoji nebo ne, nedá se popřít, že je inteligentní, umí diskutovat a předkládá dobře promyšlené argumenty. Samozřejmě Paul není jediný WP skinhead, který má tyto kvality, ale jen velmi málo z těchto se objeví ve světle médií. Většinou se tam objeví jen hloupý bastard, který umí dohromady spojit jen dvě slova - „sieg heil“.

Politika napadá skinheadský kult od pozdních sedmdesátých let. Extrémní pravice se snažila ukrást tento kult pro své vlastní cíle a do určitého stupně se jí to povedlo. Skupiny levice, částečně krajní levice a „módní“ levice reagovaly označením všech skinheadů jako nacistů. Jedná se o dosti vágní termín, který ztratil svůj význam, protože je ho používáno k označení kohokoliv od skutečného nacionálního socialisty až po starou babičku, která si stěžuje, když ji v místním Asiatem vlastněném obchodě špatně vrátí.

Extrémní pravice zřídka otevřeně kritizuje skinheadský kult, ačkoliv si lze jen ztěží představit rebelský kult vzkvétající za vlády jakékoliv diktatury. Poté co krajně pravicové skupiny využili všeobecný šok způsobený publicitou, která nastala užitím a zneužitím skinheadského kultu, začalo pro ně být stále více typické distancovat se od skinheads a podněcovat skinheady, aby si nechali narůst vlasy a nevyčnívali tak - stoupenci KKK nejsou nazývání Neviditelnou říší jen tak pro nic zanic.

Skinheadi nedělají nic moc pro politiky v tom smyslu, že by hledali uznání či respekt, ale jsou perfektní municí pro špinavou práci za scénou. Ti na levém křídle, kteří neustále napadají skinheady, jsou skutečným zklamáním. Ve své jepičí touze být viděni jak podporují ty správné kauzy - gaye, etnické menšiny, AIDS, velryby - jsou ihned připraveni odepsat bílou pracující třídu a obzvláště její mládež. Bulvární obraz skinheada jim tak pasuje do jejich myšlení, že jsou hluší k čemukoliv, co by jim naznačilo, že nejsou až tak moudří, jak se myslí.

„Lidé se bojí skinheadů proto, že skinheadi jsou příliš opravdoví, to je ten důvod.“ myslí si Watford Jon. „Lidé nedokážou akceptovat, že je to prostě trvalá cesta životem a že to není jen móda, jak všichni doufali, že je to životní cesta.“

Tyhle loutky jsou skutečně k smíchu. Dívají se skrz prsty na lidi, co čtou bulvární tisk a říkají jim, ať nevěří všemu, co čtou o těch bláznivých levicových úřadech, odborech atd. Nebo když někdo čte zprávy v něčem jako je The Sun. A pak ti samý pokrytečtí bastardi s radostí uvěří všemu, co se jim hodí do krámu, obzvlášť pokud dojde na hororové historky o skinheadech.

Skinheadskému případu samozřejmě nepomáhají ani lidé, kteří by o tom měli vědět něco víc, jako Jimmy Pursey z Sham 69. Když mluvil do celostátního rádia, řekl, že všichni skinheadi jsou nacisti - i ti, kteří tvrdí, že nejsou. Tenhle člověk vždycky trpěl verbálním průjmem, ale ne vždycky říkal úplné sračky. Ten pořad v rádiu byl vysílán v září 1992 během události, která byla později nazvána Bitvou u Waterloo, protože tehdy antifašisté bojovali s neonacisty nedaleko zastávky Waterloo v Londýně. A tehdy musela část médií přiznat, že skinheadi bojovali na obou stranách.

Ta zastávka byla místem srazu před koncertem kapel Skrewdriver, No Remorse a švédské kapely Dirlewagen - události, kterou antifašistické skupiny hodlaly zastavit. Týden předtím média svým chováním zadělala na problémy a virtuálně zajistila, že dojde k násilnostem. Ve skutečnosti, kdyby nedodala akci takovou publicitu, těžko by o ní někdo věděl, ale takhle se dala dohromady většina návštěvníků koncertů a demonstrantů a postavili se proti sobě.

Na zastávce i kolem to pořádně vřelo a plno lidí muselo vyhledat lékařské ošetření, ale nedosáhlo se téměř ničeho. Koncert se v jedné hospodě v Jižním Londýně stejně konal. Takže Pursey a zbytek mediálního cirkusu akorát způsobili, že několik lidí dostalo pořádně přes hubu. Velká výhra.

„Když bílým vadí skinheadi, myslím si, nemáš ani potuchy kámo,“ říká Barry, černý skinhead z High Wycombe. „Nevidíš do toho úplně. Je to tak jednoduchý. Od černochů se ti dostává jenom zbytečnýho trápení, protože tohle nečekáš a nechceš. Jsem černoch, tak ať mě nechají dělat, co musím, ať mě v tom prostě nechají. Ale oni to takhle nevidí. Dívají se na mě jako na zrádce.“

Skinheadský kult je uvězněn v jakémsi zvráceném kruhu a ovládán nečestným triumvirátem. Extrémní pravice hledí na bílou pracující mládež a obzvlášť na skinheady jako na materiál, který může rekrutovat do svých řad. Pak jsou tu média, které to překroutí, a tak tihle mladí a obzvlášť skinheadi jsou odepsáni jako extrémisté, rasisti, nacisti atd. Krajní levice se k této šaškárně přidává nejen tím, jak věří všemu, co se tvrdí o bílé pracující mládeži a obzvláště o skinheadech, ale ještě přilévá olej do ohně tím, co vykládá v televizních pořadech, novinách a v rádiu.

„Obě strany vás chtějí využít.“ přiznává Chris, bývalý skinhead z Columbie v Marylandu, který býval těžce zapojen do dění ve „white power“ scéně. Začínal jako člen „United White Skins“ v roce 1991, aby podpořil boj za rasu a národ, tak jak on jej chápal, ale pak definitivně skoncoval s rasistickou politikou a skinheadským kultem. „Krajní levice chce využít skinheady jako obětní beránky, podobně jako když je Klan chtěl využít pro svou špinavou práci.“

Nejhorší viníci jsou ti lidé, kteří nejen staví rasismus výlučně do středu svých zájmů, ale také se domnívají, že je to ta jediná důležitá věc. Přitom to vlastně není sám o sobě problém. Jestliže tihle lidé nemají v životě žádný jiný problém, tak tedy hodně štěstí. Ale když s tím začnou mlátit o hlavu ostatním lidem navzdory jakýmkoliv jiným věcem, začnete se jim divit. Obzvlášť pokud je násilí páchané bílými obyvateli zase na bílých nezajímá, ovšem násilí bílých proti černochům je vyžene do ulic. Je také trochu podivné, nechat se poučovat lidmi, kteří nenávidí rasové násilí, ale teroristy z IRA a jim podobné vidí jako romantické bojovníky za svobodu, jako je to u Socialist Workers Party (Socialistické strany práce), která je hnacím strojem Anti-Nazi League (Ligy proti nacismu).

Stoupenci ANL jsou velmi dobří v poukazování na skinheady. Průměrný černoch nebo Asiat v téhle zemi toho má ale mnohem víc na práci, než se starat o to, jestli BNP (British National Party) má knihkupectví v Bexley nebo kolik lidí bylo na nacistickém koncertu. Proto se jen velmi málo z nich účastní pochodů organizovaných ANL. Většina protirasistických a protifašistických aktivistů v Británii je bílá, a důvod proč vynakládají tolik času a energie na pronásledování skinheadů je jednoznačně ten, že jejich zkušenosti s rasismem jen vzácně sahají za to, co jim tvrdí bulvární nadpisy a vlastní propaganda.

Samozřejmě se tohle netýká všech antifašistů ani členů ANL, ale u velkého množství lidí s plackami a nášivkami těchto hnutí jsem uhodil hřebík na hlavičku. To samé platí o USA. S ohledem na populaci o počtu 205 milionů lidí můžeme bezpečně tvrdit, že jediný kontakt většiny černošských nebo jiných menšin s naziskinheady se odehrává skrze denní tisk nebo vzpomínek na pořad Skinheads USA vysílaný HBO.

Samozřejmě, že rasismus stále přetrvává i v zemi svobody, ale to jak se média a antirasisté zaměřují právě na skinheady, odvádí pozornost od skutečných kořenů tohoto problému a nechává početnou většinu rasistů bez povšimnutí. Rasismus se neobjevil s prvním skinheadem a neskončí ve chvíli, kdy poslední skinhead pověsí svoje boty na hřebík. Skinheadi jsou rasističtí do té míry, do jaké je rasistická společnost, někdy více, někdy méně, ale ti, kteří neustále ukazují na skinheady nejsou o nic lepší, než právě rasisti, kteří ze všeho viní přistěhovalce. Oba tyto pohledy vycházejí z ignorance a fanatismu. Dávají jednoduché odpovědi na složité otázky.

„Žiješ jednoduchý život, pokud děláš ze skinheadů obětní beránky, aby ses pak mohl podívat do zrcadla a říct, nejsem rasista, protože nemám holou hlavu,“ podotýká Emma Steelová.

Někteří lidé přemýšlejí způsobem, jakoby skinheadi byli odněkud z vesmíru, plešatí vetřelci ze vzdálené planety. Jedná se o stejné lidi, kteří si myslí, že skinheadi fetují lepidlo a okrádají stařenky. Ale skinheadi se nevzdali své příslušnosti k lidské rase, tím, že si oholili hlavy a obuli vysoké boty, a stejně jako kdokoliv na této planetě mají právo věřit čemu chtějí a dělat, co chtějí, pokud to neomezuje víru a jednání ostatních.

Jestli jsou někteří skinheadi rasisti, je to jejich volba - nemusíte být rasistou, když podporujete právo ostatních mít třeba i rasistické názory. Mediální pohled, který ale přesto naprosto vylučuje skinheada jako nerasistického podává zcela falešný obraz dnešního skinheadského kultu. „Média chtějí ukázat všechny skins jako rasisty.“ říká Graham, skinhead z Newcastlu. „Když nosíte boty a krátký vlasy, jste rasista. Když máte boty a dlouhý vlasy, jste naprosto v pořádku. Čím kratší vlasy, tím větší jste rasista - a to rozhodně není správný. Copak délka vašich vlasů určuje vaši toleranci k přistěhovalcům?!“

Skinheads proti rasovým předsudkům (SHARP) vznikli s úmyslem postavit se těmto mediálním předsudkům a měli mírný úspěch v různých oblastech. Jistě, po jejich vzniku byla média ochotna si ve svých příspěvcích více všimnout nerasistických skinheadů, ovšem bylo to jako kapka v oceánu v porovnání s negativními příspěvky, které se kultu týkaly. A dokonce i v souvislostech s nerasistickými skinheady byl opět vytrubován starý dobrý nesmysl. „Četl jsem ty články o skinheadech v časopisech,“ vzpomíná Ally, newyorský skinhead, „a všude se říkalo, že i skinheadi, kteří rasisti nejsou, jsou násilníci, okradou tě a sežerou tvoje děti…“

Tyto záležitosti vedly k vystřízlivění, co se týče kontaktu s mainstreamovými médii a zvýšily počet nerasistických a protirasistických skinheadů, kteří pozbyli důvod k vysvětlování čehokoliv novinářům a komukoliv jinému. Nikdo neočekává, že novináři budou chodit v tričkách Novináři proti rasovým předsudkům, tak proč by měli skinheadi? A co víc, velmi málo skinheadů žije a dýchá pro politiku. A i ti, kteří se zajímají o ten či onen případ, mají ještě kromě toho i svůj život. Smutný trouba, ten který nemá. Ale média, si zřejmě myslí, že jediný aspekt jejich života je politika. To je to samé, jakoby profesionální fotbalisti žili jen pro těch 90 minut na trávníku každé sobotní odpoledne nebo jakoby život Irů nedosahoval nijakých jiných rozměrů mimo protestantskou nebo katolickou víru.

Tenhle neměnný náhled na jediný problém, ten nestoudně omezený pohled, nemůže poskytnout kompletní obraz, ale naše milovaná média na to nedbají. SHARP také padli za oběť téhle mediální posedlosti politikou. Pan Žurnalista usoudil, že prohlásí-li o sobě někdo, že je SHARP, musí být antifašista a tím pádem levicová politická příšera. Je to bezpochyby možné u některých SHARP skins a u těch, kteří zkoušeli využít nálepky SHARP pro politické cíle, ale nikdy to nebyl záměr, těch, kteří jej založili. Původní logo SHARP bylo na podkladu americké vlajky, ve snaze zobrazit hrdost bez předsudků. „Plno lidí bere SHARP jako politickou záležitost, ale tak to nikdy nebylo myšleno,“ vysvětluje Paul Jameson, vydavatel fanzinu „The Skinhead“ a organizátor pravidelných ska a soulových koncertů v severovýchodní Anglii. „Šlo jim jen o to, aby ukázali, že nejsou rasisti. Nic víc.“

„Když se SHARP rozjelo v New Yorku, byl to skvělý nápad, ale bohužel způsob, jakým to bylo uvedeno do praxe tady i jinde, z něj udělal levicové hnutí,“ Podotýká Perry z Chicaga. „Co se týče tohoto bodu skinheadské historie, skutečně nevím, proč by to mělo být nutné. Nevidím důvod, proč bych měl nosit placku SHARP, abych dokazoval, že nejsem rasista. Veřejnost nás stejně nemá ráda, tak proč si dělat starosti a snažit se na ni zapůsobit s něčím takovým. Nejlepší vývoj, který teď sleduji v našem kultu, je to celonepolitické hnutí, skutečnost, že skinheadi obecně kašlou na politiku. Žádný rasismus, žádný SHARP a skinheadi se zajímají jen o to, být skinheady. A zdá se mi, že tenhle směr se skutečně rozmáhá.“

Je naprosto směšné, že skinheadi dostávají většinou politické přívlastky, takže lidé si o hnutí, které si nechalo médii tyto vymyšlené vlastnosti nadiktovat, myslí svoje. To je totální blbost. A čím dříve co nejvíce skinheadů přestane hrát s médii jejich špinavou hru a řekne, že jsou jednoduše a čistě skinheadi, tím lépe. „Na světě je jen málo skinheadů, tak si myslím, že bychom se, kurva, měli spojit a vysrat se na politiku,“ míní Chris, Asiat z New Yorku. „A náckům bych vzkázal, ať řeknou zasranýmu Ku-Klux-Klanu nebo komukoliv jinýmu, kdo je využívá jako žoldáky, že na ně kašlou. A ať myslí sami za sebe. Budu tě brát jako bratra, do té doby, než mi začneš cpát nějakou politiku.“

„Skinheads byli ukřižováni za hříchy druhých,“ říká Pan z Portlandu, „a je těžké rozbít stereotyp, protože lidé o tobě stále budou přemýšlet určitým způsobem.“

Neil, který je skinheadem od dob založení Madness v roce 1980, si pamatuje příběh, který skvěle vystihuje pokřivený pohled médií. „V místním hartpoolském plátku psali o dívce, která si nechala vyholit hlavu kvůli dobročinnému ústavu a potom, o pár týdnů později, byla z nějakého důvodu u soudu a další nadpis zněl „Skinheadgirl u soudu“. Napsali příběh o její hlavě vyholené kvůli charitě a několik týdnů poté, v době, kdy měla potíže, ji dali nálepku skinhead. Je to neuvěřitelné!“

Podobné věci se po celém světě stávají každý týden. „V Evening Times psali o nějakém mladém děcku, že je skinhead, ale byl to samozřejmě jen nějaký klučina, co chodil okrádat lidi,“ vzpomíná Marc, glasgowský skinhead a reggae DJ. „Kdokoliv a každý, kdo si ostříhá vlasy je skinhead, pokud věříte novinám, což je pěkně nepříjemné pro člověka, který si jde po ulici a někdo jej kvůli tomu chce napadnout.“ Mainstreamová média budou určitě pokračovat ve své snaze kydat špínu na skinheadský kult, ale po více než pětadvaceti letech poté, co se tenhle kult objevil v ulicích Británie, tu jsou pořád skinheadi, kteří si chtějí uchovat svou víru. Nejsou to samí rasisté, a jen velmi málo z nich jsou tupá hovada čichající lepidlo. Skuteční hlupáci jsou ti, kteří to nejsou schopni pochopit, kvůli svým vlastním předsudkům. Nejsou to jen skinheadi, kteří jsou toho názoru, že s nimi média nakládají nespravedlivě - vypadá to, že každý, od Pekelných andělů po katolické kněze, si myslí to samé. Ironie spočívá v tom, že neustálé a stupňované útoky na skinheadský kult jej učinily ještě silnějším. „Jakmile se stanete součástí skinheadského kultu, pochopíte, že nic podobného neexistuje,“ říká Shaun, skinhead z Folkestone, který byl donedávna člen místní ska a reggae party. A dodává: „Možná díky útokům tisku, médií a názorům ostatních lidí, dokážeme držet pospolu více, než jakákoliv jiná skupina.“