Zpátky v roce 1969, po koncertě v Birminghamu, byl Laurel Aitken, legenda reggae, zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby až do následujícího pondělí. Opozdil se s placením alimentů a hrozila mu pokuta 200 liber nebo šest týdnů vězeňské stravy. Jedinou osobou, kterou mohl kontaktovat s žádostí o pomoc, byl majitel Pama Records, který se v ten pravý okamžik objevil s penězi na jeho vyplacení - a s nahrávací smlouvou. Laurel neměl jinou možnost než podepsat, a tak začala jeho plodná spolupráce s Pama Records a především s jejich dceřinou společností Nu-Beat.

Dějiny jamajské hudby jsou plné tolika podobných příběhů jako klasických písní. Díky celé řadě důvodů, od špatných obchodních nabídek po značnou lhostejnost hudebního tisku, jamajská hudba ve skutečnosti nabízí mnohem víc než jen rozumný podíl neopěvovaných hrdinů. A kdyby každý hrál podle stejných pravidel, jméno Laurela Aitkena by bylo stejně známé jako jména Boba Marleyho, Jimmyho Cliffa nebo Desmonda Dekkera.

Ačkoliv se narodil na Kubě v roce 1927, Laurel se svojí rodinou emigroval na Jamajku, když mu bylo jedenáct a rychle se zapletl s místní hudební scénou - přivydělával si hraním na ulici, bavil turisty vystupující ze zaoceánských parníků a zpíval v častých a velmi populárních uměleckých soutěžích pro amatéry.

Na sklonku padesátých let byl Laurel Aitken jedním s nejoblíbenějších průkopníků hudebních nahrávek a byl prvním místním hudebníkem, který se dostal na vrchol JA hitparády s Little Sheila / Boogie In My Bones, singlem který vyšel u labelu R&B a v žebříčcích vydržel přes rok. Takový úspěch ho v roce 1960 dostal do Anglie, kde pokračoval v nahrávání stovek písní, včetně Mary Lee pro nově vzniklý label Melodisc a Boogie Rock, první věc vydanou dnes legendárním labelem Blue Beat.

Během šedesátých let neustával v práci a spolupracoval s firmami jako Ska Beat, Dice, EMI nebo labelem Graeme Goodalla Rio, ale bylo to reggae, v čem byl opravdu nejlepší. Písně jako Landlords And Tenants, Jesse James, Scandal In A Brixton Market a Pussy Price, všechny vydané u Nu-Beat během let 1969 a 1970, jsou klasikou té doby a dodnes zaručují plný taneční parket na každé skinhead reggae party. Navíc se Laurel stal jedním z předních britských autorů reggae a začal být vyhledávaný nejen u Pama Records, ale i u jejich mnohem většího rivala, firmy Trojan.

I přes malý úspěch v žebříčcích v Británii (nejblíž se dostal s vydáním dalšího klenotu, It’s Too Late, u Trojan Records v roce ’71) prodával v té době Laurel tisíce a tisíce nahrávek. To platilo i pro ostatní autory reggae, ale protože většina desek se prodávala přes malé nezávislé obchody, nepočítaly se do výsledků, které by jim zaručily úspěch v hitparádách a vysílací čas v rádiích, který si rozhodně zasluhovaly. Je nutné poznamenat, že tehdy se hudební tisk téměř vůbec nevěnoval jamajské hudbě a většinou ji zavrhoval jako hrubě udělanou a nudnou a v rádiích se hrála jen výjimečně - až do konce roku 1969, kdy Trojan Records prorazili do hitparád s komerčnějším reggae zvukem.

Úspěch Trojan Records hodně závisel na podpoře, které se hudbě dostávalo od tehdejší zápodoindické komunity a od rostoucího počtu skinheadů, které bylo možné spatřit, jak tancují na zvuky Jamajky po tanečních sálech a klubech pro mládež po celé zemi. Písně jako Skinhead Moonstomp (vyšlo u Treasure Isle), Skinhead Jamboree a Skinhead Girl od Symarip (všechny jsou na jejich albu Skinhead Moonstomp, nedávno znovu vydaném jako CD u Trojan Records, spolu s původním obalem obsahujícím černobílý snímek skins z Blackpoolu), Skinhead Revolt od Joe The Bosse (u Joe), Skinheads A Bash Them od Claudette (u Grape) a Skinhead Train od samotného Laurela (u Nu Beat) byly projevem úcty skutečnosti, že to byli právě skinheads, kdo dali reggae vzpruhu potřebnou pro dobytí hudebního trhu.

„Tehdy jsem hrával na několika místech a na scéně byli vidět skinheads“, vzpomíná Laurel. „Viděli jste jich pár tancovat a jednoduše jich pořád přibývalo. Mám skinheadský sestřih od šedesátých let, takže vidět přicházet skinheady s jejich krátkými vlasy pro mě nic zvláštního neznamenalo. Byl jsem skinhead a pořád jsem,“ žertuje, zatímco sundává svou charakteristickou buřinku a odkrývá plešatou hlavu.

Laurel pokračuje ve vystupování dodnes. Dokonce i v úctyhodném věku 68 let je na pódiu stále nepřekonatelným a jedinečným bavičem. A co víc, když přijde na tanec, projevuje víc životní energie než většina mláďat v publiku. Jeho popularita se bohužel přesto omezuje na undergroundovou ska scénu, kde se mu dostává respektu, jaký si člověk, známý jako duchovní otec ska a velekněz reggae, zaslouží.

Ve skutečnosti by se většina dnešních reportérů píšících o reggae měla stydět, že nedoceňují podíl, který na jamajské hudbě umělci jako Laurel mají. „Vždy když mám vystoupení, pokud vidím skinheady, tak vím, že se budu bavit. Když odpočívám nebo se s někým bavím v šatně, pokaždé se ptám, jestli jsou v publiku nějací skinheads a když mi řeknou, že je jich celkem dost, mám z toho radost. Skinheadi podporují hudbu a když vás někdo podporuje, musíte ho mít rád. Když hraji ska, jsou tam většinou tak dva černoši a v sále se mačkají bílá děcka. Jeden skinhead v Německu mi řekl, že mě na koncertech viděl už šestkrát - když vás černý kluk uvidí jednou, máte štěstí.“

V roce 1961 se 17-ti letý bělošský mladík Alex Hughes ocitl na blues party v jednom londýnském sklepě, poprvé v životě poslouchal jamajskou hudbu a poprvé okusil chuť piva Red Stripe. Hrály se písně od Derricka Morgana, Laurela Aitkena a on mohl tehdy jen těžko tušit, že bude jednou nejen spolupracovat s takovými hudebními legendami - ve skutečnosti byl část šedesátých let i Laurelovým bodyguardem - ale že se nakonec po zásluze stane podobnou reggae veličinou. Jak šedesátá léta ubíhala, Alex Hughes vystřídal různá zaměstnání, včetně profesionálního zápasníka ve wrestlingu, vymahače dluhů a služby u vchodů do různých londýnských klubů, především Ram Jam Clubu, kam pravidelně chodilo 1 800 lidí, přestože se tam neprodával alkohol. Jako vyhazovač měl tu nejlepší pozici pro pozorování zrodu kultu skinheads.

“Skinheadi doopravdy přišli poprvé za časů mods, zpátky v době Geno Washingtona, mods a rockerů. Z toho se vyvinula celá ta záležitost jménem skinheads. Z ničeho nic byly vlasy kratší. Já si ostříhal vlasy kvůli svojí výšce a taky jsem byl wrestler, nasazoval jsem si na hlavu masku a tak. Bylo to v polovině šedesátých let, když jsem je začal vídat, nejspíš kolem roku ’66, ale v letech ’68 - ’69 už se to vymykalo kontrole. Dny pracovního volna byly velká věc - mohli jste jet do Margate a viděli jste je všude kolem. Ale musí se nechat, že pokud je řeč o nepokojích, viděl jsem novináře jak je nechali běhat tam a zpět po pobřeží, fotili je a říkali jim utíkejte sem, utíkejte tam. A potom o tři dny později jste to viděli v novinách - SKINHEADI DĚLAJÍ VÝTRŽNOSTI.“

Od práce vyhazovače se Alex vypracoval k pouštění desek a nakonec spustil svůj vlastní sound systém. Protože v té době vážil téměř 140 kilo a byl opravdu hrůzu nahánějící postavou, vypůjčil si název Prince Busterovy písně a pojmenoval ho Judge Dread Sound System. Udělat si v tomhle oboru jméno vyžadovalo mít z Jamajky dovezené věci, které neměl nikdo jiný, a tak nově pokřtěný Judge Dread (Soudce strach) pravidelně mířil do přístavu Sheerness a kupoval nahrávky přímo z „banánových“ lodí. Stále více se věnoval reggae scéně a když se přestěhoval z Londýna do hrabství Kent, začal také pořádat koncerty. Jeho tehdy největším kouskem bylo vystoupení dalšího oblíbence mezi skinheads, Desmonda Dekkera, v době kdy mu patřilo první místo v britských žebříčcích s písní The Israelites (Pyramid Records). Alex se předtím stal prvním bělochem, kterého Desmond v životě potkal, když ho vyzvedával na letišti po jeho prvním příletu do Británie.

„Přišel jsem do Snodlandu, když se moje rodina přestěhovala, a narazil jsem na tohle místo, které sloužilo zároveň jako kino a herna. Bylo tady pár diskoték a já se rozhodl na tom stavět. Přivezl jsem Coxsone Downbeat sound systém a začal pořádat taneční akce a tak podobně. Po nějaké době jsem uvedl pár kapel. První byli The Coloured Raisins na začátku roku 1969 a do té doby jen málo místních lidi vůbec kdy vidělo černocha. Takže jsem do tohoto koutu světa nepřinesl jen reggae, ale černochy vůbec. Pak tady byli The Rudies, akce až do rána, další sound systémy jako byl Neville The Musical Enchanter a vrcholem byl Desmond Dekker, když vévodil hitparádě. Nedalo se hnout. Jen si to představte, číslo jedna v žebříčku, rok 1969, na ulicích bylo plno. Tím se stal Savoy v okolí dost slavným, lidi přijížděli z velké dálky a já měl domluvených několik kapel. Potom se jednoho dne objevila policie, byl tady velký zátah na drogy a to znamenalo konec pro Savoy, jak ho známe.“

Ke konci roku pracoval Judge pro Trojan Records a jejich pořadatelskou agenturu jako vymahatel pohledávek. Bylo to tou dobou, kdy se rozhodl vzít do studia B-stranu jedné z desek, které pouštěl, Little Boy Blue, a nahrát demo. Stálo ho to jen sedm nebo osm liber a nikdy neměl v plánu ho vydat. Přesto jednoho dne, když byl v kanceláři Trojan Records a přehrával demo na klavír kapele Greyhound, vešel dovnitř ředitel firmy. Zeptal jestli je ta píseň jejich - v té době vydávali Trojan Records neuvěřitelných zhruba 40 singlů týdně - a když slyšel, že je Alexe, navrhl ji vydat.

Prince Buster zaznamenal obrovský úspěch se svojí písní Big Five, a aby se toho využilo, debutový single Judge Dreada byl přejmenován na Big Six a vydán na labelu Big Shot v roce 1972. Stal se okamžitě hitem, ve Spojeném království se ho prodalo na 250 000 kopií, většinou mezi různými etnickými skupinami - a dost překvapivě se umístil i na Jamajce. Většina lidí předpokládala, že Judge Dread je černý. Když jej Trojan přivedli na obchodní konferenci EMI a oni uviděli, že je ve skutečnosti běloch, pomohlo to zajistit distribuční smlouvu, která vynesla Big Six na jedenácté místo v žebříčku i přes nulový vysílací čas v rádiích.

Judge Dread dal poté umění neslušného reggae nový rozměr - šňůrou hitů, které se probojovaly do první třicítky, včetně Big Seven, Big Eight, Je T’Aime a The Winkle Man. Stejně, jako všechny jeho nahrávky, byly kvůli sprostým textům okamžitě zakázány v rádiích, ale to jenom posílilo poptávku po nich a pomohlo zajistit jim úspěch - i když jej ti nahoře ne vždy byli ochotni uznat, díky tlaku ze strany národních mravokárců typu Mary Whitehouseové. “Big Seven se prodával po 70 000 kusech denně a měl jít rovnou na první místo, ale nedostal se výš jak na pátou příčku. ”

V roce 1973, po společném vystoupení s Bobem Marleym a Desmondem Dekkerem na koncertě Ethiopian Famine Disaster (Hladomor v Etiopii), vydal Judge Dread cover verzi písně Molly od Clancy Ecclese, jako charitativní nahrávku pro získání dalších peněz. Kupodivu byla v rádiu rovněž zakázána, kvůli spojitosti s Dreadem - bylo evidentně důležitější udržet jej mimo vysílání, než pomoci nakrmit hladem strádající miliony lidí. O jedenáct let později se na stejné stanici mohli všichni přetrhnout, jen aby udělali reklamu projektu Band Aid. Tak nemocný je svět, ve kterém žijeme.

V polovině sedmdesátých let kult skinheads hromadně pověsil boty na hřebík, ale rozhodně nebyl zapomenut Judge Dreadem. Ten v roce 1976 vydal na labelu Cactus album Last Of The Skinheads. To byla óda na uplynulou dobu a zájem o návrat do ní v podobě písně Bring Back The Skins. Zůstává pravděpodobně tím nejlepším reggae kouskem, který byl kdy vydaný na počest tohoto hnutí. “Rozhodl jsem se napsat tu píseň a v té době jsem netušil, že se stane skinheadskou hymnou. Můžete zapomenout na Skinhead Moonstomp, protože Bring Back The Skins popisuje vše, o čem to celé bylo. Časy, kdy lidi chodili do Palais, možná se poprali a tancovali na reggae celou noc. Celý způsob života byl uvolněnější, takže jste taky samozřejmě sbalili nějakou holku, ta píseň prostě vypráví o tom, jak to chodilo v roce ’69. Nejlepší na tom je, že o pár let později se objevilo 2 Tone a všechno to znovu ožilo.“

Judge nepřestal s nahráváním ani vystupováním až do své smrti v roce 1998 a stejně jako Laurel Aitken, Desmond Dekker a Derrick Morgan, má pořád mezi skinheady mnoho fanoušků, nejen v Británii, ale po celém světě. Je to vlastně celkem ironické, ale když se dnes chcete dozvědět něco o opravdových velikánech reggae, uděláte lépe, zeptáte-li se skinheada než černého děcka s kořeny na Jamajce.

Chris Prete, provozující The Official Trojan Appreciation Society (Společnost přátel Trojan Records), a zároveň zásobující label prvotřídním materiálem pro nahrávky a odpovídajícími poznámkami do bookletů, je jedním z těch skinheadů, kteří jsou v tomto oboru chodící encyklopedií. Skinheadem se stal, když mu bylo 11 nebo 12, převážně proto, že všichni jeho kamarádi byli skinheadi a líbila se mu ta drsná a čistá image. „Nebylo moc lidí, kteří nebyli skinheads, nebo kteří neměli dlouhé vlasy. Byl jsi buď jedno nebo druhé, nebo alespoň já to tak tehdy viděl. A v Londýně to byli většinou skinheadi.”

Chris se svými kamarády napodobovali starší kluky, kteří byli taky skinheads, potulovali se po ulicích, jejich gangy nesly jména hospod, rohů ulic a tak dále - Acre, Estate, Queensbury. Byli to právě starší skinheadi, kteří ho zasvětili do reggae - jednou z prvních nahrávek, které Chris slyšel byla Tougher Than Tough od Derricka Morgana - a už v té době ho ta hudba uchvátila. Může se chlubit sbírkou obsahující přes 1000 singlů a 400 alb od Trojan Records - měl také hodně věcí od Pama Records, ale prodal je, aby se mohl zaměřit na svoji první lásku, Trojan. Existuje spousta skinheadů, kteří by obětovali svoji pravou ruku za desetinu hudby, kterou má Chris pečlivě uspořádanou podle labelů, od Attacku po Upsetter, z nichž ten posledně jmenovaný řadí spolu s labely Downtown a Trojan mezi vrcholy skinheadského reggae. Osobně považuje filiálky Duke Reid a Treasure Isle za třešničky na reggae dortu od Trojan Records.

„Podle mě patří skinheads a reggae neodmyslitelně k sobě. Nemůžete je oddělit. Je to základní muzika, jednoduchá a nekomplikovaná. Má chytlavou melodii s basovým rytmem a jak se do ní jednou začnete dostávat, je těžké ji opustit. Čím hlouběji se do ní ponoříte, tím víc skvělých věcí objevíte. Je vážně s podivem, že tolik skvělé hudby pochází s tak malého ostrova, jakým je Jamajka.“

Nejen původní skinheadi takto uvažují o jamajské hudbě. Je oblíbená i u dnešních skinheads, tak jako tomu bylo vždy. „Těžko se to popisuje,“ říká Jacquel, skingirl z Edinburghu ve Skotsku, nyní žijící v Londýně, „ale je to vážně skvělý pocit, když slyšíte dobrou píseň a opravdu se dostanete do rytmu a máte chuť vstát a tančit. Je to něco, co se vás dotýká a to je důvod, proč mám ráda reggae a rock steady, protože zasáhne vaši duši.“

Toast, skinhead z Ramsgate, který vytváří skinzine Tighten Up, souhlasí. „Myslím, že by se nemělo zapomínat na to, že skinheads dostali reggae do britské hitparády. Kdyby nebylo skinheads a hnutí v letech ’68 a ’69, nemyslím si, že by se reggae objevilo v žebříčcích. Možná by se Bob Marley nedostal tak vysoko, nebýt bílých dětí z dělnické třídy.“

Dalším někdejším skinheadem, který později zasvětil svůj život vděčnosti jamajské hudbě je Gaz Mayall, syn bluesmana Johna Mayalla. Gaz není pouze hrdým majitelem jedné z největších sbírek jamajských vinylů na světě, ale už přes deset let se ochotně dělí o svoji radost ve své každotýdenní akci Gaz’s Rockin’ Blues, nejdéle trvajícímu klubovému večeru v Londýně (v současné době se koná každý čtvrtek v klubu St. Moritz ve Wardour Street).

„Být skinhead bylo věcí módy, věcí hudby, bylo to o tancování a bylo to o sexu. Šli jste na party, pustila se aparatura, nakoupila se spousta piva, všechny holky se dívaly na kluky, ti zase zpátky na ně a během deseti minut vám seděla na klíně nějaká tlustá skinheadská kočka! Poslouchali jste Big Five a obsah té písně jste předváděli v praxi. 99 a půl procenta ze všech lidí, kteří byli mezi rokem ’68 a ’71 skinheady, mají hodně krásných vzpomínek. To byla prostě atmosféra té doby. Skvělá hudba a skvělý styl.“

Když mluvíte s někým, kdo byl skinheadem během této původní éry, vzpomínky se valí zpět, jako by to bylo včera. „Byl jsem první skihead tady,“ říká Stuart, který přinesl skinheadský styl do Bridlingtonu na východním pobřeží Anglie ze svého rodného Leedsu. „Ze začátku se na mě občas dívali divně, protože všichni měli dlouhý, naondulovaný vlasy a jeli v muzice typu Mungo Jerry, a já poslouchal reggae a vůbec opak toho co oni. Potom jsem se dal dohromady se dvěma scooter kluby z Leedsu, jeden se jmenoval The Lulus, druhý The Incas a po pár letech bylo celý pobřeží plný skútrů s přidělanými zrcátky, zadními opěrkami. V létě tady byly stovky skinheads, ale v zimě jich bylo možná tak dvanáct.“

V té době si většina lidí bezpochyby myslela, že Stuart s ostatními Bridlingtonskými skins ničeho nedosáhnou, ale nic nemohlo být dál od pravdy. „Lidi nás označovali jako darebáky, mukly, gangstery a tak podobně. Od té doby jsem měl svoji zastavárnu, měl jsem klenotnictví, vlastní hotel s hospodou a 44 ložnicemi, kabaret, dělal jsem pořadatele, zpíval jsem v Motown Show s The Temptations, The Four Tops, Judge Dreadem… Hodně mých přátel dnes podniká, všichni se prosadili a všichni byli skinheads. Jsou stejně dobří jako kdokoliv jiný. Média prezentují skinheady ve špatném světle, stejně jako to dělají se spoustou dalších lidí. S lidma by se mělo zacházet podle osobnosti, ne podle obličeje. Nikdy byste neměli hodnotit knihu podle obalu, protože dohromady má dobrý i špatný stránky.“

Už je to přes 20 let od doby, kdy byl Stuart skinhead, ale pořád se považuje za součást skinheadského hnutí, jako by to bylo něco, co máte v krvi navždy. Pocit, který sdílí mnoho těch, kteří část svého života strávili jako skinheads. Jednou jsem šel na podnikovou oslavu a byla to nóbl záležitost, takže jsem vyrazil v lesklém „tonic“ obleku, mokasínech a Bennie. Tak jako tak, jedna dáma ke mně přistoupila a zeptala se: „To je Ben Sherman, ta košile?“ Bylo jí něco málo přes čtyřicet, ale jenom podle samotného límečku dokázala poznat, jaká značka košile to byla. Ukázalo se, že její manžel, dokonce ředitel banky, byl taky skinhead a stále odmítal vyhodit svoje staré košile, i když mu už dávno neseděly. Zbytek večera jsme spolu pili a bavili se, on nostalgicky vzpomínal na skinheads v jeho rodném Gatesheadu.

Jednou mě dokonce zastavil strážník a už jsem si myslel, že je zase další den lovu na skinheady. Ale ne, tenhle policajt uviděl moji nášivku Trojan Skins a začal vyprávět o tom, jak byl skinhead, poslouchal reggae, sbíral desky od Trojan, připojil se k Trojan Appreciation Society, pořád měl členský medailon, a tak pokračoval dál a dál. Jak říká Stuart, “Nikdy tomu doopravdy neunikneš. Je to v tobě.”

Není to tak dávno, co se Stuart objevil v televizi, po incidentu při kterém přistihl jednoho ze svých zaměstnanců, jak krade věci z hotelových pokojů. Protože věděl, že policie by s tím nic moc neudělala, nainstaloval v jednom z pokojů kameru a chytil chlápka při činy. Potom společně se svým synem zloděje popadli, odvedli ho do suterénu a „získali jeho doznání“. Místní obyvatelé, stejně tak rozhořčení z toho, že drobným kriminálníkům se nikdy nic nestane, brali Stuarta jako hrdinu a v místních novinách jeho čin schvalovali. Nicméně, v televizním dokumentu z něj udělali násilníka, který vzal zákon do svých rukou - jako by si snad ten šmejd kterému dal práci nezasloužil pořádně proplesknout. Stejně jako se Stuart pořád hlásí ke hnutí skinheads, asi jen málo skinheadů si bude myslet, že jednal špatně. Přece nenecháte nikoho, aby vám beztrestně sral na hlavu.

„Považuju se za skinheada, i když už tak dneska nevypadám,“ říká Rob Hingley a odráží pocit mnoha bývalých skinheadů. „Dřív jsem tak vypadal, ale myslím, že je to spíš o vnitřním pocitu být součástí hnutí, které tady je od roku 1967, být hrdý na odkaz pracující třídy, být čistý a upravený a mít respekt pro lidi kolem sebe. Je to hrdý symbol odvahy dělnické třídy, tak to vidím já. Nemusím už vypadat jako skinhead, ale mám to ve svém srdci.“

Graham, další původní skinhead z Bridlingtonu, nikdy svoje boty na hřebík nepověsil. Dodnes ho v nich můžete vidět pracovat u vchodů do nočních podniků, s ostříhanou hlavou a v kabátu crombie. „Stal jsem se skinheadem v roce 1970. Bylo to potom, co jsme viděli pár starších kluků, jako byl Stuart, a řekli jsme si, to vypadá dobře. Nemohli jsme si dovolit boty Doctor Martens nebo věci Ben Sherman, takže jsme si vystačili s vojenskýma botama, košilí po dědečkovi a jakmile jsme na to měli, koupili jsme si oblečení. Člověk si v botách připadal deset stop vysoký, cítil ses vážně dobře, jako někdo.“

Brian Kelson taky zůstal skinheads věrný více méně od začátku v roce 1970. „Celý týden jsi byl v práci, pak přišel páteční večer, hodil jsi na sebe hadry a šel do hospody. Skútry se nechaly doma, dalo se pár piv, vybrali jsme, kdo bude řídit. Vyrazili jsme do místního nočního baru a tam byla vždycky velká směska lidí - černoši, skinheadi a všichni kluci z menších měst - takže pokaždé bylo dost problémů. Byl to prostě takovej druh podniku. Když jsme se nudili, zajeli jsme na diskotéku do menšího města, tam se na nás hned začli dívat jako na vetřelce, protože jsme byli jinak oblečení - krátký vlasy, obleky, kalhoty sta-press a tak - zatímco oni byli jen průměrní kluci. Nechali jsme si pustit nějaký reggae - vždycky měli Al Capone, Israelites - a začli jsme tancovat a povídat si s holkama, bylo zaručený, že to na místní mladíky zabere. Byli jsme cizinci co přišli do jejich klubu, tancovat na divný nahrávky, hučet do jejich holek, takže se to vždycky rozjelo. Byla to zábava, velká sranda. Pokaždé si nějakou chytil. Lítalo to vzduchem, židle, stoly, prostě všechno, my proti nim, velký rozdíly mezi náma. Protože jsi byl odlišně oblečenej, přitahoval jsi potíže a lidi měli dojem, že je vyhledáváš.”

“Nic se nevyrovná tomu, když jsi v gangu,” vzpomíná Lee Thompson, který později našel slávu a štěstí s Madness, kapelou, která byla přinejmenším částečně zodpovědná za návrat ska ke konci sedmdesátých let a která byla důvodem pro novou generaci školáků, aby si oholili hlavy a zašněrovali boty. “Poprvé jsem uviděl skinheady asi v roce ’68 a řekl jsem si, že se mi to líbí. Ležely přede mnou zvonový kalhoty a boty Doctor Martens a z nějakého důvodu se mi ty boty zamlouvaly víc než zvonáče. Navíc lidi, který jsem potkával, k tomu taky tíhli - oholený hlavy, saka… byl to dobrý rok pro módu. Vyráželi jsme do okolí Parliament Hill Fields a říkali jsme si Highgate. Vůdcem gangu byl Dave Nash a dalším v pořadí byl kámoš jménem Dennis, museli mít tak pět stop tři palce ale vypadali, že měří osm stop. Dělávali jsme blbosti, rozbíjeli okna a tak. Opodál byl trávník na bowls, hru při které důchodci trávili svá nedělní odpoledne a jednoho dne jsme tam přišli s ocelovými hřebeny a vyryli svoje jména do toho hřiště. Museli to celý sundat a položit znovu.“

Británie byla po 2. světové válce kolébkou mnoha hnutí mladých lidí, ale jen málo z nich se svým rozměrem přiblížilo skinheads, kteří představují to největší z nich. A obzvláště to platí o časech původních skinheads. V té době byly ničeny komunity lidí, aby uvolnily místo výškovým budovám, pracovní místa byla nahrazována stroji a přesto se kult skinheads - svým stylem, zanícením, silou, vzdorem a agresivitou - zdál být dokonalou oslavou hrdosti pracující třídy. Skinheadi pracovali tvrdě a hráli tvrdě. Neponižovali se před nikým. Byli elegantní, čistí a znalí věci. Být skinheadem znamenalo připojit se k této oslavě, držet pospolu se svými přáteli, být někým ve světě bezvýznamných. Samo sebou to byla jen další móda, ale její kořeny byly tak silné a znamenaly tak mnoho pro všechny zúčastněné, že tento kult odolává času už 30 let.

„Roku 1970, v den volna někde dole na jihu, jsem poprvé uviděl bandu skinheadů, jak vyváděli po tomhle přímořském městečku,“ vzpomíná Nidge Miller, později člen Oi! kapely Blitz. „Za týden jsem měl holou hlavu, boty, kšandy a košili. Opravdu skoro každý byl skinhead. Tehdy jsi byl buď skinhead nebo nic.“