„Košile, který nosíš mají svůj styl. ” říká Big Iain s očividnou hrdostí, když s vámi probírá svůj šatník. „Mají zapínání na knoflíčky, pozdní 60. a 70. léta, velkej límec, dneska už je těžký takový sehnat. Ben Sherman, Brutus, Arnold Parmer, Jaytex nebo jim podobný. Džíny většinou Levi’s nebo Wrangler, nic jinýho, a pokud jde o Levi’s, tak pokud možno s velkým E, na ty už taky nenarazíš. Zevnitř mají bílé švy a na znaku Levi’s je velký písmeno E, většina dnešních Levisek je s malým písmenem. Sta-press, elegantní kalhoty, pokud na sobě nemáte oblek, taky Levi’s, Fred Perry. Dneska už se nevyrábí - všechno je to začátek a konec sedmdesátých let.

„Boty jsou střevíce nebo mokasíny. Někdo nosí Marteny, to se taky dá. Můžeš mít jakýkoliv druh bot pokud nevypadají směšně. Tady nosí většina lidí červený Marteny. Barva tkaniček nic neznamená, i když mnoho lidí tvrdí opak. V různých oblastech mají svůj význam, ale nedá se to zobecnit. Spousta lidí nosí fotbalový barvy. Já mám červenobílý tkaničky, protože fandím Airdrieonians. Boty s kovovou špicí se pořád hodí k obleku Levi’s. I Fred Perry je stále perfektní, nejlépe starý typ s proužky a tak, čím větší límec a čím víc knoflíků, tím lépe. Bunda může být Levi’s, Wrangler, golfová bunda, Harrington. Víc slavnostní jsou saka, crombie, obleky - s třemi, čtyřmi i pěti knoflíky, kapsičky - čím víc, tím líp - pravej styl šedesátých, sedmdesátých let.“

Podle odborníků ze světa módy, skinheadi už dávno vyšli z módy. Neshodujeme se s tím, co se módní časopisy, televizní pořady a luxusní obchody snaží ze všech sil prodat, prodat, prodat. Snaží se vám vnutit, co je v módě a co ne, protože to je způsob, jakým z vás dostanou peníze. Nic proti tomu, ale opravdový styl najdete v obchodech asi jako peníze na stromě. Protože to, co tito lidé prodávají, nemá žádný styl, je to jen móda. Psáno velkými, tučnými a tiskacími písmeny. M-Ó-D-A.

Je velice snadné tomu naletět. Atraktivní modelky na vás špulí rty a vykračují si po molech na módních přehlídkách, nebo jen tak upřímně pózují pro další sadu fotek. Zakázkově šité šaty, nad kterými budete slintat, tedy pokud se vám neudělá špatně z jejich cenovky. Bude to překvapení, ale ne každý si může dovolit utratit 40 liber za ponožky. Zatímco pár vyvolených si sedí ve vinárnách v oblecích od Hanse Van Kootena, kostýmcích od Ann Demeulemeesterové a úsměvy jako z Persilu Automatic, ti ostatní se mohou brodit masovou produkcí v obchodních domech.

Už víte, jak máte vypadat, ale když nemáte peníze na to, co se vám líbí, smůla. Tak seškrábnete pozlátko a odhalíte totální prázdnotu módy. Ne že by to zajímalo módní průmysl. Jednoduše si pospíší s novým nablýskaným kabátkem, jiná barva pro jinou módu. Nová kolekce na podzim, jaro a tak dále. A lidi pokaždé znovu naletí. Kupují a kupují a kupují.

Naštěstí, pro nás všechny existuje naděje, protože na špičce módy je styl. Nepochází z lesklých katalogů, přichází přímo ze srdce. A na samém vrcholku je skinheadský styl. Hrdý, tvrdý, nezávislý, čestný, dokonale elegantní. Tohle vše a ještě víc. V dnešní době se hodí.

Jako je tomu se vším kolem skinheads, média usilují o vytvoření mýtu, že skinheads žádný styl nemají. Stačí se podívat na jakýkoliv program v TV, ve kterém vystupuje postava skinheada, většinou uvidíte stejného lidového strašáka bez mozku v těžkých botách. Je dost smutné, že scénaristi dostávají celkem slušné peníze za stále stejný nudný příběh - během půl roku v britské televizi omílaly Cracker, Between The Lines, The Bill, Casualty i další seriály stále dokola epizodu „rasistický skinhead“ - ale mohli se alespoň pokusit věrně zobrazit skinheady takové, jací jsou.

Televizní skinheady téměř pokaždé hrají herci s falešným londýnským „cockney“ přízvukem. Pravidelně mívají na obličeji tetování, na nohou špinavé boty, otrhané džíny, ulepené tričko s Union Jak - britskou vlajkou a pochybně vypadající letecké bundy. Připomínají víc strašidla než skinheady. Skinheadský styl oblékání se během let změnil, ale vždy šlo o to, být oblečen tvrdě, ale vkusně. Jestli být skinhead něco znamená, pak je to mít v sobě hrdost, a to se vždy v našem stylu odráželo.

Různí skinheadi mají odlišné názory na to, jak se oblékat. Bezpochyby nejupraveněji vypadá prvotní styl, předávaný budoucím generacím původními skinheady z přelomu 60tých a 70tých let. V té době se lidé vůbec oblékali víc formálně a protože skinheads vyházeli především z ODS, není s podivem, že přišli s nejlepším oblečením široko daleko. Když mluvíte s někým, kdo se tehdy oblékal jako skinhead, různé detaily a druhy všech druhů oblečení se vynořují z paměti, jako byste mluvili o včerejšku.

Chrissy Boy Foreman říká - „Pamatuju si, že jsem uviděl ve škole někoho v Harringtonu, říkal jsem si - to vypadá fakt dobře. Ty první byly černé a modré ale začaly se lišit a přišla kostka „prince z Walesu“ - ty vypadaly vážně skvěle. Ve škole si musel mít bílou košili a bílá od Ben Sherman vypadala o tolik líp než ty malý nylonový - jaký jsem měl! A věci jako černý sta-press kalhoty byly mnohem lepší než ty starý nevkusný kalhoty John Lewis, to samý platilo pro střevíce, a tak dál.“

Gaz Mayall: „Šel jsem po ulici, bylo mi asi devět, a naproti mně šel jeden z mých nejlepších kamarádů, já nevěděl, co to jsou skinheads, ale kluk co šel vedle něj vypadal jak mafián. Lesknoucí se oblek, dokonale naleštěný mokasíny. Bezchybný šaty, největší frajer na celý ulici.“

Stuart z Bridlingtonu: „Na hezkej skútr a slušivý šaty se vážně dobře balily kočky. Holky se o tebe zajímaly, protože jsi byl jinej a hezky ses oblíkal. Strávil jsem hodiny a hodiny ujišťováním se o tom, že se moje boty dost lesknou. Daly se použít skoro jako zrcadlo. Všechno jsem měl vždycky vyžehlený. Neměli jsme moc peněz, byli jsme pořádně chudí, takže jsem si myl oblečení v umyvadle, aby bylo čistý až půjdu ven. Skinheads byli pyšní na to, jak vypadali..”

Skinheadský sestřih bývá popisovaný jako napůl vojenský a napůl trestanecký a většina skinheads se s tím ráda ztotožňuje. Ale co většina reportérů opomíjí je fakt, že oholená hlava, obzvláště s tenkou vyholenou linkou na levé straně k temeni, vypadá neuvěřitelně elegantně. Přidejte kotlety - výkřik tehdejší módy - a zaručeně to bude fungovat. „Dalo vám to sebevědomí,,“ vypráví Steve Goodman, jak si poprvé oholil hlavu, „ale hodně lidí si z nás tehdy dělalo srandu. Na hřišti na nás pokřikovali „Skinheade, skinheade, hej! Jaký to je být plešatej?“.

„Byli jsme v Hope & Anchor s Johnem Hasslerem, bubeníkem a později manažerem Madness,” říká Lee Thompson,“ a bylo to poprvý, kdy jsme dali dohromady náš malej gang - Carl, Suggs, Si a všichni ostatní - a chodívali jsme se nechat ostříhat dolů na Pratt Street k chlápkovi jménem George. Stálo to něco kolem 50 pencí, tak jsem řekl Johnovi: „Nechej se ostříhat, nech si oholit to vrabčí hnízdo co máš na hlavně a já to zaplatím“. Tak teda šel a najednou mu byli vidět tady uši, tam rty a vůbec vypadal jak imbecil. Ani jsem mu to nikdy nezaplatil. Johne - je to na cestě!

Na přelomu 60. a 70. let se skinheads oblékali podle příležitostí. Pokud bylo v plánu poflakování se po ulicích, pár piv na cestě z práce, nebo fandění na tribunách, většinou se nosily boty a džíny. Boty byli nejen dokonalou zbraní, především měly-li ocelovou špici, ale taky zdůrazňovaly dělnický původ skinheads. Skinheads, na rozdíl od hippies a jiných ztroskotanců ze středních vrstev, stejně jako jejich otcové věřili v práci pro peníze, a pracovní boty o tom nikoho nenechaly pochybovat.

„Boty Doctor Martens menší velikosti než 4 měly poloviční podrážky a vypadaly fakt trapně,“ vzpomíná Lee Thompson, který v té době nosil trojky. „Myslím, že mi vydržely asi měsíc do té doby, než Dave Nash, co nosil osmičky, řekl: „Ty nechceš nosit tamty, ty chceš nosit tyhle“. Tak jsem si je obul a byly mi tak o deset čísel větší. Pamatuju se, jak jsem ty obrovský boty vycpával novinama, abych v nich mohl chodit, ale aspoň měly pořádnou podrážku.“

Džíny byly taky velice praktické, ale musely být vždy čisté, vyžehlené a známé značky - k nejoblíbenějším patřily Levi’s, Wrangler a Lee. Někteří skinheads na nich dokonce vyžehlovali puky, jako by to byl jejich nejlepší oblek - tradice, která v některých skupinách skinheads vydržela dodnes. Jiní nosili raději kalhoty sta-press, které dostaly název podle toho, že (čistě teoreticky) nikdy nepotřebovaly vidět žehličku. Levi’s vyráběl nejlepší sta-press kalhoty, které jste si mohli za peníze koupit, ty bílé nikdy nenašly konkurenci.

Pravidelně se nosila trička a polokošile, ale většina skinheads pořád preferovala košile. Jednu dobu byly populární takzvané „union“ košile bez límečku, ale opravdovým trhákem byly americké košile s límcem na knoflíčky. Opět platilo, že pokud jste si mohli dovolit značky jako Ben Sherman, Brutus, Jaytex, tím lépe.

Když se vyráželo na koncert nebo balit holky, šlo se v obleku. Tónovaném, mohérovém, jednobarevném, s kostkou „prince z Walesu“, jakémkoliv, který byl zrovna hitem měsíce. „Původní skinheads se vyvinuli z mods,“ říká Brian Kelson. „Kalhoty sta-press, mokasíny, obleky, všechny ty šaty znamenaly, že skinheads vypadali každý večer vkusně. Přes den přišel čas pro džíny a boty.“

U skingirls je móda dost podobná, jen vlasy jsou většinou sestříhané do tzv. „feathercut“ a jen zřídkakdy oholené úplně jako u kluků. „Jde o to, vypadat upraveně,“ říká Jacquel, skingirl, která byla původně v oblékání ovlivněna punkem, ale dnes se snaží vypadat co nejvíc jako původní skins. „Mám pár kvalitních two-toneových tříčtvrtečních obleků, starý košile, co dneska nejdou sehnat, Levisky, bundy Wrangler a Levi’s. Je to individuální, ale především vždy vkusné. Vlasy mám teď taky delší, víc v původním stylu.“

Většina lidí se domnívá, že skinheadi víceméně vymizeli, a znovu se vrátili se streetpunkovými kapelami jako Cock Sparrer, Menace, Slaughter & The Dogs a Sham 69, s dnes legendárním pokřikem Jimmy Purseyho “skinheads jsou zpátky!”. Je pravda, že v létě roku 1978 se odehrával masový comeback skinheads, ale ten začal už před příchodem Sham a podobných.

„Na přelomu let 1975 a 1976 nás obecně všechno štvalo,“ říká Dite, skinhead od roku 1970, který strávil střed sedmdesátých let potácením se v dozvucích éry glamrocku a bootboys. „Většina muziky byl nudnej odpad, ani staří dobří Slade na to už neměli. Bylo stále těžší shánět kvalitní oblečení a časy skinheads se zdály být dávno pryč. Náš neoficiální vůdce, Dale Watson, zůstal opravdu věrný skinheads po celou tu dobu.“

„Jednoznačně jsme pořád byli bootboys a nosili Marteny, nejdůležitější část té uniformy. I v jiných městech byli lidi, kteří si říkali bootboys, ale nosili jen vysoký holínky, tenisky Adidas, rozevlátý Levisky a kožený bundy. Jednou jsme já a můj kámoš Jake probírali tyhle věci a rozhodli se vrátit ke kořenům. I přes výhružky od našich holek („budeš skinhead a dám ti kopačky“) se z nás opět stali skinheadi. A holky to milovaly.“

„Teď byli v Montrose tři skinheadi, a pokud nám bylo známo, platilo to pro celý Skotsko, i když jsme tomu nechtěli věřit. Dřív než jsme to zjistili tak všichni naši kamarádi udělali totéž a byli jsme zase parta skinheadů. Začalo pátrání po odpovídajícím oblečení, ale bylo většinou bezvýsledný. Takže jsme šáhli po bundách od Wrangler a Levi’s, Harringtonech, kšandách, tričkách a desetidírkových Air Wair. Důležitý ale bylo, že se vrátil duch té doby.“

Toto se dělo v roce 1976, před příchodem punku, natož Sham 69. Navíc během měsíce, kdy se z Dite s přáteli vrátili ke skinheads, si skoro každý děcko v Montrose taky oholilo hlavu, čímž vznikla asi největší skinheadská crew v té době. V Midlands a na severu Anglie následovala většina mladých módu od skinheads k suedeheads, crombie, bootboys a k northern soulu. Móda byla v poválečným útlumu a potom přišel punk, vizáž, ke které se původní skinheads nemohli hlásit. Punks byli jenom obměnou hippies a motorkářů.

„Pamatuji si., že jsme tři nebo čtyři seděli v kámošově autě a bavili se o tom,“ vzpomíná Brian Kelson na rok 1976, „a řekli jsme si, že musíme něco udělat, něčím být. Všichni jsme se shodli, že nejlepší, co nás kdy potkalo, byly časy skinheads. Tak to bylo. Druhej den jsme zašli do krámu v Wolverhamptonu, věděli jsme, že tam kdysi prodávali oblečení. Měli tam plno tónovaných obleků, tak jsme je vykoupili. V obchodech se pořád daly sehnat i mokasíny, to stačilo. Byli z nás zase skinheadi. Vypadalo to dokonale, elegantně a tvrdě zároveň, takže jsme měli to nejlepší z obou světů.“

Brian Kelson se v té době scházel se skinheady při cestách na zápasy Chelsea na Stamford Bridge. Dokonce první fanoušci Sham 69 byli skinheadi, kteří zůstali tomuto kultu věrní během sedmdesátých let. Nepřitahovala je nutně láska k punku. V té době bylo buď disko nebo punk a do většiny nočních podniků skinheady nepouštěli, tak proto punk. V Londýně, v ojedinělých případech i jinde, zůstali někteří skinheady celá sedmdesátá léta. Gary Hitchcock, pozdější manažer 4 Skins, mluvil v roce 1980 v novinách Sounds o oživení skinheads. „Zažil jsem konec skinheads, když jsem chodil do školy, všechno jsem na tom miloval, stál za tím. Ale odeznělo to a všichni začali nosit Budgie věci a tak. Ale vždycky jsem říkal, že jestli se to vrátí, budu zase skinhead. V roce 1976 jsem uviděl skinheada a nechal se taky ostříhat.“

Chvíli mluví o Sham 69 a o tom, jak se Pursey zaprodal, a potom popisuje Skrewdriver jako první opravdovou skinheadskou kapelu. „Potkali jsme Iana Stuarta na koncertě Sham v Roxy, v roce 1977. Řekl nám o Skrewdriver, říkal že nejsou jako Sham, že jsou skins, tak jsme to rozšířili a přišla spousta lidí, bylo to ve Vortexu. Vůbec jsme netušili, že je kolem tolik skinheadů, všichni to byli starší chlápci, nikdo nevypadal na míň než 25. Hráli všechny ty skinhead reggae věci, co jsme neslyšeli celý roky.“

Málo lidí by dnes věřilo, že na koncertě Skrewdriveru znělo skinhead reggae, ale v té době neměla kapela žádné spojení s politikou. Ve skutečnosti byli Skrewdriver jen pár měsíců před tím dlouhovlasí punks, ale byli jedinou streetpunkovou kapelou, která si oholila hlavy a získala si velkou pozornost skinheads. Ale ani tehdy nezapůsobili na všechny skinheady. „All Skrewed Up bylo beztak mizerný album,“ hodnotí Dite jejich prvotinu u Chiswick Records, „a na fotkách v novinách tehdy vypadali jako banda špinavců.“

V březnu roku 1978 píše Ian Stuart do NME: „Skrewdriver kvůli násilí na našich koncertech přestává být skinheadskou kapelou“. Obzvláště v Londýně docházelo k násilí na koncertech v obrovské míře a Skrewdriver očividně nechtěli podědit reputaci Sham 69 a přitahovat tak nepříjemnosti. Během celého roku chodily do hudebních novin dopisy, ve kterých si lidé buď stěžovali na násilné skinheadské koncerty, nebo naopak skinheady bránili. Je zajímavé poznamenat, že množství těchto dopisů psali původní skinheadi od roku 1969.

Nová generace skinheads nenašla pochopení všude. Hrstka původních londýnských skinheadů, kteří tvrdí, že navštěvovali koncerty Sham 69 od začátku a byli v publiku jedinými skinheady, tvrdí: „Všimli jsme si na King’s Road všech těch pozérů, ze kterých byli najednou skinheadi a dělalo se nám špatně z toho, jak těžili z toho, co bylo naše.“ Další původní skinhead, který podepsal svůj dopis jednoduše jako „fanoušek Nottinghamu Forest“ (důkaz, že minimálně jeden skinhead z Nottinghamu taky pokračoval v tradici i v sedmdesátých letech), říká: „Takže ‘opravdoví’ skins podporují Národní Frontu jo? Hovno! Já jsem skinhead od roku 1969 a tehdy jsme o žádný NF ani neslyšeli.“

Vliv punku a malé počty tradičního skinheadského oblečení znamenaly, že se nová krev skins málokdy držela standardů nastolených o sedm, osm let dříve. Stejně tak hudba kapel jako Sham nebo Menace byla na míle vzdálená původnímu soulu a reggae. „Bylo to stejné jako rock,“ myslí si Brian Kelson, který považoval punks za nové hippies a motorkáře, „a nosili otrhaný špatně padnoucí hadry. Rifle obtažený na tělo a moc krátký k velkejm těžkejm botám, vlasy prostě oholený. Brali drogy a čichali lepidlo, pro původního skinheada to bylo degradující. Byli jsme pracující třída, hrdí na svůj národ a nepovalovali jsme se nikde jako hipíci. Veřejnost je vnímala jako špinavý plešatý feťáky - opravdu hippies bez vlasů. Vyrůstat s tak silnými ideály o hnutí a vidět to takhle dopadnout bylo to nejhorší.“

„Když se ze mě stal skinhead, všichni staří skins mi dávali svoje oblečení, takže jsem měl v té době fakt špičkovej ohoz,“ vybavuje si Steve Goodman. „V roce 1977 nešlo sehnat ani hovno. Leda vojenský hadry, Harringtony, košile Fred Perry. To bylo jediný, co se dalo najít. Pak později, s nástupem 2 Tone, se začalo vynořovat hodně oblečení určenýho pro mods, ale dalo se stejně dobře použít pro skinheads.“

Během období 2 Tone bylo často těžké odlišit skinheady od mods a rude boys, stejně jako tomu bylo na konci šedesátých let. Se současným znovuobjevením mods a ska a nástupem Oi! začali výrobci šatů opět ve velkém vyrábět oblečení pro skinheady. Všechny obchody byly plné levných napodobenin crombie kabátů, „sta-press“ kalhot a „pork pie“ buřinek. „Když jsem byl mladší, měl jsem dokonalou představu o tom co by kdo měl a neměl nosit, ale předpokládám, že jsem to taky porušil,“ říká Brian Kelson. „Když jsem byl starší, stal se ze mě trochu snob, hlavně ve vztahu ke všem těm punk skins, a snažil jsem se vždy oblékat líp než oni, být nad nimi a dívat se z výšky na ostatní, kteří nebyli oblečení na úrovni. Ale musíte si uvědomit, že prostě kupovali to, co si mohli dovolit. Zdá se, že s osmdesátými léty se stále více skinheadů začalo oblékat v tradičním stylu, dokonce i punk skins a příznivci NF. V té době mi došlo, že už si nemůžu dovolit to oblečení kupovat a tak jsem se přestal povyšovat nad ostatní.“

Dneska není lehký sehnat slušný šaty, tím spíš původní skinheadský oblečení v dobrým stavu. Těch více než dvacet let si vybralo svoji daň i na těch nejkvalitněji vyrobených kusech a opravdu pro skinheady dnes nedodává nikdo až na pár obchodů jako Merc nebo Sherry’s Fashions v oblasti kolem londýnské Carnaby Street.

Můžete si pořád koupit boty Doctor Martens a každej i jeho pes dneska má jedny Levisky model 501 (stejně tak bombera MA1). Ben Sherman pořád vyrábí košile, stejně jako Fred Perry, ale ani v jednom případě se nedá srovnávat ani kvalita, ani design (i když Fred Perry nedávno znovu přišel s původním designem v rámci opožděné snahy vydělat na teď už slábnoucím zájmu o oblečení ze sedmdesátých let).

Pro opravdu autentický vzhled vám nezbývá než se prodírat secondhandy a bazary. Přesto to spousta skinheadů dělá a můžou pak být pyšní, jsou-li jediným skinheadem ve městě s Harringtonem s kostkou „prince z Walesu“ nebo tónovanými „sta-press“ kalhotami. Další možností je nechat si šaty ušít na zakázku, často je to jediný způsob jak dostat to, co sháníte. Typickým příkladem jsou skingirls, které chtějí kostým s tříčtvrtečním sakem. Navzdory těmto obtížím lze u skinheads jednoznačně pozorovat touhu po tradičním stylu. „Lidi se začali oblékat líp,“ říká Phil, skinhead z hrabství Durham. „Když jsem já začal se skinheads, nosili všichni čtrnáctidírkové boty, odbarvený džíny, holou hlavu, ale teď se to vrací víc k roku ’69 - vážně klasa, obleky, sta-pressky, původní košile. Vyhovuje mi to víc. Cítím v sobě víc hrdosti, cítím se víc jako dělnická třída.“

Koncerty a taneční zábavy jsou plné skinheadů a skingirls, kteří se snaží vypadat co nejlépe. To je lidská přirozenost. Ptáčci a včeličky, znáte to. A není žádných pochyb, že se správným oblečením se cítíte skvěle. Není na tom nic špatnýho a skinheady, kteří se snaží ze všech sil vypadat stylově můžete obdivovat. „Skinheadská móda se vyvinula ze stylu mods, jeho extrémní formy,“ říká Big Iain, jeden z mnoha, kteří věří, že tradicionální styl je ten jediný pravý styl skinheads. „Zvrhává se to ve frašku. Je to velmi elegantní, blíží se to až ke snobství. Dívají se na tebe spatra když nemáš správnou velikost límečku nebo dost vyleštěný boty, díru na kalhotách, to se prostě netoleruje. V podstatě jde o upravený oděv, hladké oholení, upravený účes. Holá hlava není pro skinheady. To buď plešatíte, nebo jste „bonehead“. To je úplně jiná věc.“

Nese to s sebou jednu nevýhodu, součástí hnutí se stala namyšlenost. Někteří skinheadi, kteří mají všechno správné oblečení, pohrdají těmi ostatními a považují se za nadřazené skinheadům v botách, džínech a tričku. Ne všichni styloví skinheads jsou takoví, ale ohrnování nosu jedněch nad druhými bylo uvnitř tohoto kultu odjakživa. „Abych vypadal jako skinhead, ten styl byl pro mě důležitý,“ vzpomíná Gavin Watson na svoje „skinheadství“ na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. „Poznali jste, že jsem skinhead, ale můj bratr a jeho kamarádí byli opravdové primadony, oblečeni bez jediné chybičky a velmi elitářští. V hnutí skinheads je hodně snobského.“

Snobství není asi ničím novým, ale určitě je dnes v některých kruzích skinheads běžnější než kdy dřív. Nemělo by pro něj být místo v kultu pracující třídy a nikdo by se neměl cítit méněcenně, jenom proto, že nemá dostatek času, příležitostí a především peněz, aby každý den v týdnu vypadal jako dokonalý skinhead. Není třeba zdůrazňovat, že skinheads jsou specifickým hnutím mezi všemi kulty mládeže, ale i v rámci samotného hnutí existuje tolik rozdílných skupin pokud jde o standarty oblečení, do kterých se mohou řadit jen ti samozvaní. Jedna věc je snaha pokračovat v tradicích oblékání původních skinheads, ale ti, kdo si myslí, že by všichni skinheadi měli mít skříně plné obleků od krejčího a v šuplících samé značkové košile jsou úplně mimo realitu. Nebylo tomu tak ani u většiny tradičních skinheads. A jak mi jeden takový skinhead řekl, když slyšel, jaké částky jsou lidi schopni za šití obleků utratit, radši by si koupil auto, kdyby takové peníze tehdy měl.

Ještě legračnější je skutečnost, že některé firmy jako Ben Sherman čas od času přijdou na trh s novým designem košil, který dříve totálně propadl. Skinheadi se mu vyhnuli obloukem a od designu se v tichosti upustilo. Ale dnes vidíte naprosto stejné košile na skinheadech, kteří si myslí, že COKOLIV se správným límečkem a z původní éry vypadá skvěle. První pohled do zrcadla je vyvede z omylu. V moha případech napodobuje skinheadský styl módu. Už si nekupujete oblečení, ale značku. Nosíte Levisky místo riflí a Shermanku místo košile. Fred Perry místo polokošile, Martensky místo bot a tak dále. Není to ale proto, že by ty značky byly levnější nebo kvalitnější než kterákoliv ostatní, a to platí dvojnásob, žijete-li v zahraničí a kupujete si věci dovážené z Británie. „Je to vlastně ironie - skinheads by mělo být pro nižší třídu, pro dělníky,“ nadává Pete z New Yorku, „ale přitom jsou ty hadry tak šíleně drahý. Košile Fred Perry vás přijde na 40, 50 dolarů! Nemusím to nosit, ale má to styl, který mám rád, proto platím. Abych byl upřímný, už ani nevím, jak jinak se obléct.“

Dalším problémem spojeným s tímto pohrdavým postojem ke všem, kteří nejsou oblečení podle něčích představ je, že ti mladší, kteří v tom neumí chodit, se mohou cítit jako nevítaní. Nezůstanou skinheady příliš dlouho a nemají tak ani příležitost se o skinheadském stylu něco dozvědět. A je pravda, že každý nějak začínal. I na ty dnes nejlépe ohozené skinheady se kdysi veteráni dívali jako na „napodobeniny“. Hodně skinheadů tenhle vzor následuje. Začínáte se základním oblečením, nevypadáte zrovna ideálně, ale snažíte se. Pak vnímáte, co nosí starší skinheadi a začínáte se učit opravdovému stylu. Během téhle fáze musíte mít všechno dokonalé. Pak trochu zestárnete, zpomalíte a začnete chodit v tom, v čem se cítíte pohodlně. Každý to nemusí schvalovat (zkuste si vzít k džínám tenisky místo bot), ale máte dost sebevědomí, abyste to zvládli. Máte svoje za sebou a máte právo se posunout dál. A případně opustit skinheads.

Tenhle cyklus patřil ke skinheads roky a netýkal se jenom oblečením ale i hudby. Ze začátku se vám líbí pár nahrávek, o kapelách a ostatní skinheadské muzice víte jen málo. Potom se snažíte naučit, co jen jde. Abyste si získali důvěru, shromáždíte celou kolekci desek. Všechny popové singly najednou patří „vaší malé sestře“ a vše ve vaší sbírce se musí týkat skinheads. Později si poslechnete jednu dvě písničky mimo skinheadského světa a tak to jde dál, až skončíte na místní diskotéce a tancujete na písničky z hitparády (ještě je šance, že chcete po DJ něco od 4 Skins nebo Prince Bustera).

Přesto je dnes možné skočit do toho rovnou od prvního dne se všemi správnými šaty a vypadat dobře. Každý má možnost si zjistit, co potřebuje - potřebujete jen místo, kde to sehnat - ale jestli to hnutí skinheads posloužilo, je otázka. Když jsem poprvé objevil značku Ben Sherman a koupil si něco, byl to nepopsatelný pocit. Cítil jsem, jako bych si to zasloužil, když jsem vydržel s jednou nebo dvěma věcmi od Fred Perry, než jsem se naučil co a jak. Ale dneska jeden den vidíte někoho, kdo není skinhead, a za týden má ten stejný člověk holou hlavu a značkový oblečení, nějak mu to nepřejete. Snobství naruby, o tom není pochyb. Ani tohle by nemělo mít ve skinheads místo.

Zvážíme-li, co za oblečení je dnes dostupné, zdá se, že většina skinheadů se snaží držet tradičního stylu, i když se najdou tací, kteří si myslí, že by se menšina mohla snažit víc. „Hodně zahraničních skins je úplně mimo,“ myslí si Big Iain. „V Americe je hodně dobrých skinheads, ale někteří nosí dokonce bradku. O čem to je? Skinhead má vypadat upraveně, jak se k tomu hodí vousy? V životě jsem neviděl skinheada s bradkou. Je to k smíchu. Taky některé jejich oblečení. Třeba skinheads ve Francii nebo Itálii nosí sportovní mikiny s kapucí, vypadá to jak napůl na trénink, napůl pro skinheady. Podle mě buď skinhead jsi nebo nejsi. Je to o tom vypadat dobře a 100% jako člen hnutí. Znám hodně skinheads v zahraničí, kteří mají víc stylu než já, ale spousta dalších se nechytá. Hodně evropských a amerických skins si vybralo tu extrémně pravicovou cestu, kterou znají z televize, ale to nejsou skinheads, jenom kopa sraček.“

Další potíží s tradičním skinheadským oblečením je to, že se jedná o typicky Britskou módu, která se hodí pro tamní podnebí. Pokud žijete v některém z teplých krajů, už tak ideální není. Když jsme v srpnu natáčeli v New Yorku, spousta skinheadů na sobě měla nejrůznější kraťasy, něco co v Anglii neuvidíte. První den jsem na sobě měl košili Ben Sherman, kalhoty sta-press, vysoký boty a myslel jsem, že mě to dusný a vlhký počasí zabije (navíc průměrný newyorčan si musel myslet, že jsem asi mentálně retardovaný).

Je tedy nevyhnutelné, že jak se skinheadský styl šíří dál, přizpůsobuje se místním zvyklostem. „Původní duch skinheads dokazoval Britské společnosti, že pracující třída má svoji vlastní identitu a nepotřebuje, aby jí někdo schvaloval,“ říká Leo, hardcore skinhead z New Yorku. „Byla to ukázka nezávislosti na zvyklostech, my v Americe tuto tradici reprezentujeme s náležitou úctou. Znamená to pro nás mnohem víc než jen nošení těch ‘správných‘ šatů, což je víc, než můžu říct o některých tradicionalistických skinheadech, které jsem potkal. Pro ně znamená skinheads jenom úzkostlivé napodobování identity (módy, hudby, politiky atd.) původních skinheads, a součástí tohoto procesu je ztráta jejich vlastní identity. To přece vůbec nejde dohromady.“

Když je někdo posedlý zevnějškem původních skins, jenom dokazuje, že je jen falešnou napodobeninou. Původní skinheadi nebyli bandou opičících se patolízalů. Mysleli, jednali a oblékali se sami za sebe. My, jako dnešní skinheads, děláme to samé taky za sebe. Ovšem, že jejich způsoby v mnohém následujeme, ale považujeme to za součást našeho stylu, ne za nějaké dogmatické přikázání vytesané do kamene, kterému musíme vzdávat hold. Známe naše počátky a na původní skinheads se díváme s velkým uznáním - naše hnutí následuje jejich příkladu, ale to co dnes děláme a kam směřujeme je na nás.“

Hodně z toho, co Leo říká, zní pravdivě. Dokonce ti, kteří se drží tradičního oblečení, mají sklon zapomínat, že původní styl skinheads nikdy nebyl neměnný. Stejně jako předešlý styl mods se nepřetržitě vyvíjel. Co vypadalo na začátku roku 1969 stylově, vypadalo s příchodem roku 1970 zastarale. Ale je stejně tak důležité si zapamatovat, že jak se styl měnil, skinheadská nálepka mu už nenáležela. A tak se ze skinheads zrodily další kulty - suedeheads, bootboys, crombie boys, butcher coat boys, droogs a další. Jestli jsou dnes skinheadi, kteří se vzdalují ještě více od kořenů, možná by měli taky pátrat po jiném jméně, které by ukázalo úctu k minulosti a zároveň odpovídalo současnosti.

Být skinhead v sobě zahrnuje smysl pro styl. Když nosíte oblečení jenom proto, že se k tomu cítíte zavázáni, ukazuje to na povrchnost charakteru. Ale pro tisíce mladých lidí pocházejících z dělnické třídy je skinheadský styl dokonalým vyjádřením jejich identity. Nezříkají se své identity, naopak ji oslavují. Vždy to bude platit v Británii víc než kdekoliv jinde, jednoduše proto, že tady tento kult vznikl.

Hodně dnešních skins si vystačí s kanadami, riflemi, kšandami a tričkem, buď proto, že se v tom cítí dobře, nebo nemají možnost pořídit si nic elegantnějšího. Jsou ale stejně tak skinheady, jako někdo vystrojený ve stylovém obleku a střevících. Šaty z vás neudělají skinheada. Každý se může projít po Londýně, pátrat po krámech a pokud má dost peněz, vrátí se domů s kompletním skinheadským šatníkem. A co má být? To z něj neudělá skinheada. Možná šťastnýho parchanta, ale skinhead se pozná podle toho, jaké má srdce, ne podle obsahu peněženky. Jak říká Buket z Tle Toasters: „Dneska na ulici vidíte hodně lidí ve fajnovým oblečení, který my jako mladí nikdy neměli, ale šaty nedělají člověka. Člověka dělají jeho názory a jeho pocity.“