Díky svojí práci jsem se náhle ocitnul na severu Evropy a to přesně ve Švédsku. Po příjezdu mi Tom řekl, že kousek od nich hraje v sobotu Condemned 84, že bude dělat ochranku a jestli tam tedy nechceme zajet. No chvilku jsem přemýšlel.... Jasně, že chceme. Takovou událost si přece nenecháme ujít. V sobotu ráno už zvoní telefony a všichni mezi sebou domlouvají podrobnosti. Do Nörrkopingu vyrazíme kolem druhé. Je to 150 kilometrů. Zdá se mi to brzo, ale když jsem pak viděl ty tuny sněhu na dálnici. Jeli jsme to asi tři hodiny. Čekáme na auto, kterým má dojet Robban a Kamila. Dorazí samozřejmě až kolem třetí. A Roban vše svádí na Kamilu a ta zase na něj. Cesta utíká v dobré naládě. Robban totiž má spadeno najednu skingirl z Upsaly. Elegantně oblečen a dobře naladěn si pořád pobrukuje nějaké love songy. Tom tvrdí, že z toho zas nic nebude." Určitě ji bude po kozy..." Robban nepatří totiž k těm zrovna nejvyšším.

Dorazíme do Nörrkopingu kolem šesté. Máme sraz na parkovišti, kde dochází k prvním zmatkům. Nikdo totiž neví kde to bude. Rozhodne se, že půjdem do hospody na rohu a že to vyřešíme tam. Hospoda patří nějakým Indům a ti jsou trošku zmatení při pohledu, jak jim pochoduje 15 skins do lokálu. Probíhají telefony. Tak prý to je kousek odtud... Asi tam bude dost střetů s levicí... Otravujou policajti... Prostě nic, co my by jsme doma neznali. A nejvtipnější návrh je ten, jestli nechci jít dělat taky ochranku. S díky odmítám. úplně se vidím, jak se tam s někým dohaduji. Nakonec ale dorazí i skingirl z Upsaly a na konci stolu probíhají námluvy. Slečna už je solidně nalitá a dokonce si dvakrát splete kuchyň s WC. Tlemíme se a Robban taky.

Kráčíme ulicí dolů, kde na rohu stojí autobus s lidma ze Stockholmu. Tom se zdraví s trojicí Finů. Za chvilku jdeme do areálu který připomíná tovarní haly. Vejdem do jedné budovy a v patře je klub, který patří místním fanouškům IFK Nörrkoping. V sále je pěkná zima a na podiu už zkouší Condemned 84. Všichni nějak zmateně pobíhají a já se posadím v klidu do jedné sedačky. Za chvilku dojde i Dan a tak jen pozorujeme lidi. Je sedum večer a dost už je na nich poznat konzumace chlastu. Potacející zombies, které u nás můžete vidět někdy po půlnoci, ale jestě před začátkem koncertu? Naproti si sedají dva ožralý týpci a začíná konverzace. Začnou něco povykovat o Čechách a já už si říkám, že mám dnes první dva adepty na pěst. Naštěstí se pak oba zvednou a někam odplují. Nicméně k nám dopadne mladá holka, které už taky vypověděli nohy poslušnost. Ptá se nás odkud jsme. Tak ji prozradíme z jaké dálky jsme to dorazili. Zřejmě fakt, že jsme cizinci v ní nějak vzbudil důvěru a začně se nám svěřovat, že jela ve vlaku a bylo tam několik skins, že ji pak napadli, drželi pod krkem a chtěli ji zbít. " Why?" Optá se Dan. " ...I am activist of AFA Sweden.." Vybuchujem smíchy. Po zbytek večera tahle opilá aktivistka tráví psaním SMS, potácením se po sále a válením se po lidech. Tom nám říká, že ochranku tvoří členové Hammer skins a pravicový skins. Nechápu a ptám se, jestli to není problém. Odpovědí mi je, že HS povětšinou nepijí a je na ně spolech. Do sálu se hrnou další lidi. Všem je odebírán alkohol z tašek. Můžem tu vidět punks, mezi nimi je i člen ex Midgard Sönners, oi skins, několik sharps. Pak je tu i hodně starých týpků, kteří byli skins. Vůbec věkový průměr tu je od 14 do 50 let. Ti nejmladší jsou vůbec nejvíc zábavní. Dělají takové ty silácké gesta, strašně ostře se tváří. Nedá mi to, abych si nevzpoměl i sám na sebe, když se mé hlavy v jejich věku poprvé dotknul holicí strojek... Jinak potetované krky, hlavy, ruce, prsty to je tady úplně běžná záležitost. Vevodí tomu však jeden typ se sjetou půlkou obličeje. Na stolech postává partička místních hools. Ptám se Toma na trojici chlapíků v rohu. Vypadají na pětačtyřicet, mlčí a pijí pouze minerálky. " Nejsou to náhodou tajní?". Jsem ujištěn, že rozhodně ne. Jde o členy Combat 18. Nu a když vejdou dovnitř dva skinheadi z Asie... Něco mi říká, že jsem asi na sudu se střelným prachem a že to dnes nemůže rozhodně dobře dopadnout. Moc rád bych tu viděl všechny ty skinology a odborníky na náš styl života. Co by tak asi zase tvrdili?

Kolem půl desáté nastupuje italská Vendetta. Príma melodický street rock. Zní velmi živelně a energicky. Kytarista předvádí dobrou show a řekl bych, že se hoší zhlídli někde v americké škole punku. Všechny songy hrají v angličtině a jejich asi čtyřicet minut navodilo dobrou atmosféru. Chvilku po nich nastupují Medborgargardet z Göteborgu. Hrají klasické oi. Je vidět, že v sále mají podporu a pár lidí se dává do tance. To taky hned přináší první potyčku. Stojí proti sobě dvě skupiny lidí a mezi nimi ochranka. Nakonec dva rváče odvádějí ven do chodby a všichni na sebe řvou. Nikdo vlastně neví o co šlo. Koncert pokračuje. Hlavni pořadatel Jugge z Unit Lost začíná být nervozní. Sálem prochází i policajti a přítomna je povinná bezpečnostní služba. Kapela pokračuje a za chvilku je klid. Poblém je však ze zvukem. Chvilkama není slyšet zpěv, ale to nahrazuje nějaký punk z publika, který se chopí druhého mikrofonu. Než dohrají tak už je většina lidí úplně na mol. Nechápu. Mnozí přijedou dálku a nakonec skončí zboření v sedačkách a spí. Následuje delší pauza. Bavím se Juggem o Unit Lost a ptá se mě, jak se mi líbí koncert. Popravdě mu říkám, že muzika je dobrá, ale že nechápu ty lidi. Na můj vkus je tu fakt moc ožralích. Celkem vážně mi řekne, že je to tu naprosto normalní, že Švédi jsou alkoholici. Asi bych tu ani nechtěl hrát pro takové obecenstvo. Nastupují hvězdy večera - Condemned 84. Po menším ladění hned spouští Keep the Faith a lidi se začínají probouzet. Jejich vystoupení je sice hodně statické, ale muzika má vážně sílu. Asi není třeba představovat jejich utné oi, které se sice nepouští do žádných rychlích temp, ani neklouže k muzikální exhibici, ale sází na poctivost, údernost a přímí tah. Condemned 84 to nejsou žádné hvězdy. Prostě jen skins pro skins a není třeba to dál rozebírat. Vystoupením však dokázali proč jsou po léta na špici. Není ani třeba mezi skladbama pronášet nějaké proslovy, stačí jen prostě hrát. Je příjemné z těch chlápků cítit skromnost a radost z toho, co hrají. Face the agression tu zpívají snad všichni. Skinhead, a pěsti letí do vzduchu, některým i pravice, ale nikdo to rozhodně neřeší. Refrén Never give in má sílu bomby. Pumpují do lidí jednu skladbu za druhou. Průřez jejich tvorbou, cover od Cockneys a nakonec několik přídavků. Sice zase propukne menší pěstní výměna, ale vše se zase rychle uklidní. Jak jsem si stěžoval na zimu, tak nyní tu už byla sauna. Condemned 84 hráli něco kolem dvou hodin. Dokázali probudit i ty spící opilce, a hlavně prokázat, že Oi není mrtvé. Patří jim za tento koncert velké dík.

Jinak pokud má někdo pocit, že je u nás policie příliš horlivá. Tak věřte, že tady museli pořadatelé zapsat všechny účastníky koncertu, bylo jich asi 150. Šlo o jména a nějaké osobní čísla. Nikdo ani neprotestoval. S podivem bylo, že zákaz kouření v hospodách po celém Švédsku, platil i tady. Distra tu měla v prodeji pouze lp's, žádná cd. A nejvic mě překvapilo, že na tu výbušnou směs co tu byla, se strhli jen dvě velmi krátké bitky. A pokud vás zajímá, tak skingirl z Upsaly nakonec odešla se skinem ze Stockholmu. Robban řekl, že mu to stejně nevadí, že byla větší než on a úplně blbá. Domů jsme dorazili někdy nad ránem. Další z večerů skončil, další příběh je dopsán.