Nápad vyrazit na poslední Holidays In The Sun jsem dostal když jsem se doslechl o tom, že jsou k dostání zpáteční lístky na bus do Londýna za necelej litr. To není moc a tak jsem hned napsal do Anglie, jestli by bylo možný nám rezervovat vstupenky na koncert. Upřímně řečeno, kladnou odpověď jsem moc nečekal a tak když přišla, byl jsem nadšenej. Problém byl, že přišla celkem pozdě a ty levný jízdenky už byly vyprodaný. No nakonec se nejspíš stal zázrak, protože dva dny před odjezdem po opakovaným telefonátu se jízdenky objevily a mohlo se jet. Jeli jsme jen dva - já a moje děvočka Gábina. Plán byl odjezd ve čtvrtek odpoledne z Brna, páteční odpoledne v Londýně, pak nějak do Morecambe, sobota s muzikou a v neděli zase zpátky. Jet na festival přes celej víkend by bylo jednoduše o moc dražší.

Odjíždíme tedy ve čtvrtek o půl třetí odpoledne ze Zvonařky. Druhý den ráno, ve francouzském Calais jsem už celkem vystresovanej, že nás nepustí přes hranice, vzhledem k tomu, že dostáváme k vyplnění "landing card" s kolonkou Address in UK... všechny vražedně vypadající au-pair svědomitě vypisují a chystají si "invitation letters" atd. Nám je průvodkyní řečeno, že jim "to nějak vysvětlíme". Na imigračním vidíme, jak nakládají jednoho černocha i s batohem do fízl káry a odvážejí pryč. Nezbývá než doufat, že nedopadneme stejně. Nakonec je pohovor s náma jeden z nejkratších, zpáteční jízdenka a dost peněz jsou asi dostatečnou zárukou, že nejsme žádní Deméterovi. Když jsme ale řekli kam jedeme, odpovědí nám byla věta "You travel so far to listen to punk rock? You must be MAD!" :-) a poznámka, že máme mít špunty do uší (které mimochodem na koncertě dost lidí opravdu mělo).

Po půlhodince v tunelu jsme v Anglii (já poprvé v životě). Ihned po příjezdu do Londýna (pátek lehce před polednem) padá moje naděje na to, že třeba potkáme někoho, kdo na H.I.T.S. jede a ušetříme na autobusu. V tomhle městě je problém přejít silnici, natož hledat nějaký punks nebo stopovat. Jdeme teda hned koupit zpáteční lístek do Prestonu (80 km od Morecambe, kam pro nás vhodný přímý spoj není). Žádný problém, dokonce cena byla přesně taková jak tvrdil taťka internet. V Londýně sme strávili celý den na nohách a těch snad dvacet kiláků v ocelovkách a s batohama na nás bylo večer vidět. Krásný město, ale sem to nepatří, nicméně kromě klasiky jako Big Ben, Trafalgar, Piccadilly, Hyde Park, Buckingham Palace, Tower & Bridge a tisíců kravaťáků jsme viděli třeba i Street Party na kolečkových bruslích, frontu večer před otevřením knihkupectví s novým dílem Harryho Pottera kterou zrovna natáčela CNN, hrál se i atraktivní match v kriketu Anglie - Pákistán :-). Bus nám jel 23:30. Na nádraží chaos, všude varování před "pickpockets", boj o místo v autobuse. Cestu přes 3/4 Anglie a tolik potřebný spánek přerušuje šíleně hlasité hlášení o zastávkách, kterých je bohužel víc jak deset.

V Prestonu jsme v sedm ráno. Záchody jsou zadarmo, takže je čas na ranní sr**í, vodu a zubní pastu. Hodinu a půl zkoušíme stopovat ale koukají na nás dost nechápavě, takže to vzdáváme a platíme za bus do Morecambe. Tam přijíždíme v 11, řidič nás vyhazuje přímo v centru dění. Nádherný město, fest je přímo na pobřežní promenádě. S postupem času je všude víc a víc punks a skins, mezi tím vším civilisti - celý rodinky s nabarvenýma hlavama apod. Z Market Arena, kde jsou "hlavní" koncerty se ozývají tóny kytar. Gábina zažertuje, že by mohli hrát Cock Sparrer, zaposloucháme se pozorněji a oni to JSOU Cock Sparrer. Chvilku dírou šmýrujeme jejich zkoušku a už v tu chvíli vím, že ty prachy, co to všechno stálo, nebyly vyhozený... Platíme za lístky, dostáváme pásky (papír) na zápěstí a program. Vzhledem k vyčerpání z cesty a chození po Londýně, parkujeme na trávě ve snaze nabrat síly, abysme vydrželi do Cock Sparrer, kteří měli hrát až po půlnoci. Tady jsme tak na hodinku usnuli, sil nám to asi moc nepřidalo, zato sme se zvedli (hlavně já) pořádně seškvaření od slunka.

Dovnitř jsme se vydali asi až ve čtyři hodiny, takže jsme sice neviděli třeba Reazione nebo Foreign Legion, které jsem viděl chtěl, ale sorry, ten den šlo prostě hlavně o jedinou kapelu... a my byli vážně hrozně unavení. Ze začátku jsme tak nějak zvolna chodili z Market Arena do sousední Platform, mrknout se kde co hraje - líbili se nám kupodivu oběma Defiance, naproti tomu The Crack byli podle nás slabí. Na CD skvělé, ale naživo to byla kromě vynikající skladby My World celkem nemelodická nuda, které nepomohl ani Daryl Smith (Cock Sparrer) na kytaru. Total Chaos a Skeptix jsme si jen trocha poslechli a mezitím střádali síly na noc. Asi o půl osmé sme se natrvalo usadili v Market Arena a prakticky od té doby sme si i drželi místo v první řadě.

Jako první sme si vychutnali 999 a to byl přesný opak The Crack - moc je nemusím na CD, ale tady byli the best, hlavně ke konci kdy hráli hitovky jako Nasty Nasty, Homicide, Boys In The Gang, I'm Alive, Emergency to už pořádně vřelo. Po nich nastoupili punkeři G.B.H., u nás jedna z nejoblíbenějších kapel, styl který já teda neprožívám, ale musím uznat, že vepředu rozpoutali fakt peklo. Pamatuju si Time Bomb, Maniac pro Petera Test Tuba, City Babies Attacked By Rats a hned v zápětí i Revenge. Při Give Me Fire se dostalo i na ohnivou show...

V deset hráli Anti Nowhere League, který já žeru a z jejich koncertu v Praze jsem odjížděl nadšenej, tady opět vynikající, byl ale jinej minimálně basák. Animal zahájil koncert hláškou "Vím proč ste všichni tady. Protože má princ William narozeniny...". Dostalo se úplně na všechny vály z nejstarší desky, včetně těch největších lahůdek jako Can't Stand Rock 'n' Roll, Remember You, Let's Break The Law, 'Reck a Nowhere a samozřejmě pecky We Are The League a Streets Of London. Z novějšího alba Scum hráli myslím jenom dvě věci. Byla škoda, že souběžně s nima hrál vedle TV Smith, kterýho sme oba moc chtěli vidět s kapelou (1977), hlavně Gábina, která navíc označila zpěváka A.N.W.L. za nadržený prase. To sice sedí :-) ale muzika super a hlavně já už měl strach, že kdyby sme šli ven, budem se těžko dostávat zpátky dovnitř, to nemluvím o první řadě... Je škoda, že se hrálo zároveň na 4 scénách, neviděli jsme tak ani třeba One Way System nebo Special Duties, ale jinak to prostě nešlo. Doufám, že všechny kapely co nám unikly ještě uvidíme, to co jsme zažili po půlnoci se asi opakovat nebude.

Nejprve předkrm - jedna z nejstarších punkových kapel, Slaughter & the Dogs z Manchesteru. Přišli ná pódium s pompézním uvítáním a hudbou - jak kdyby měla vystoupit sama Bettyna II. z Buckinghamu. Na tomhle místě se musím přiznat, že já jsem je předtím v životě neslyšel. Lidi se ale chytali pořádně a zpěvák, i když vypadal jako Elton John to pořádně rozjížděl a dokázal i lidi dobře zapojit, hlavně u nejznámnějších válů Cranked Up Really High a Where Have All The Bootboys Gone. Opravdu paráda, i když jsem kromě zmíněných písniček nic neznal, moc mě zaujali. Jet na jejich sólo koncert, určitě bych nebyl zklamanej. Jenže hlavní chod měl teprve přijít a nešlo se na něj netěšit.

U poslední kapely nebylo třeba žádnýho představování ani slavnostní hudby. Pod pódiem bylo narváno, nad ním se objevilo obrovské logo Cock Sparrer a když už se čekalo dost dlouho, a dav řval už dost nahlas, tuším že kytarista nejprve svým "come on" ještě víc rozproudil krev v žilách těch myslím třech tisícovek lidí v sále a z repráků se ozvaly ty nejkrásnější dva tóny co znám, bylo to jak na všech live albech, jenže doopravdy - úvodní kytara z písničky Riot Squad, nemohl sem uvěřit že tam skutečně jsme a další víc jak hodina a půl byla jako parádní sen. Hned jako druhej vál přišlo Watch Your Back - která jiná kapela si může dovolit začít koncert možná dvěma největšíma peckama? Jenže v případě Cock Sparrer je každá písnička absolutní perla, bylo to tak i na koncertě a nechybělo opravdu nic - Teenage Heart, Runnin' Riot, Secret Army, Working, Sunday Stripper, Take Them All, I Got Your Number, Argy Bargy, Run Away Johny, A.U., Where Are They Now... Možná méně známé Don't Blame Us, Closedown, Get a Rope, What's It Like To Be Old, Tough Guys věnovaná všem skinheads v sále, White Riot od Clash věnovaná Joe Strummerovi... Jako přídavky Chip On Your Shoulder, pochopitelně hymna England Belongs To Me a úplně na závěr We're Coming Back. Sál včetně nás zpíval s kapelou, u Take 'Em All a England Belongs To Me i bez kapely - to je něco z čeho jde mráz po zádech už když to slyšíte na CD, natož když jste TAM. Když místo uvádění Where Are They Now zpěvák prostě zanotoval pár prvních slov, lidi dole dozpívali první sloku a refrén... Pro Cock Sparrer to byl údajně úplně poslední koncert (minimálně v Anglii) a jsem šťastnej že sme tam byli a zažili tu neuvěřitelnou atmosféru. Celý koncert se profesionálně natáčel a měl by vyjít jako DVD se spoustou bonusů jako videoklipy, rozhovory, historie kapely atd. Moje fotky nejsou nic moc kvůli všem těm barevnejm světlům, taky uznávám nejsem žádnej profi fotograf a na nějaký štelování foťáku nebyl čas.

Skončilo se chvíli po druhé hodině v neděli ráno, my vyvětrali nohy, vyměnili ponožky a vyrazili na pár hodin zmrzat do altánku na pobřeží a doufat, že autobus v osm do Prestonu opravdu pojede podle jízdního řádu, stihneme oba přestupy a že do ČR nebudeme muset pěšky. Tohle nikoho z vás nezajímá, takže to zkrátím, všechny busy jely, i když z Prestonu do Londýna se střídal 2x řidič, poté co vymatlaná mařka, která řídila ze začátku nabrala takové zpoždění, že sama usoudila že se nechá vystřídat, naštěstí pro nás. Přestože ani druhý řidič i přes zpoždění s cigárkem v Birminghamu nijak nespěchal, stihli sme to nějakým zázrakem do Londýna na náš autobus domů včas. V tom sme měli kupodivu pro sebe celé spodní patro, takže sme se jednak mohli pořádně natáhnout, navíc naše nohy smrděly akorát řidičům... Pondělí, půl druhé odpoledne, po 95 hodinách zase Brno, sprcha a postel. Ale stálo to za to. Jestli vás zajímá za kolik, tak 1.000 bus do Anglie plus pojištění, 1.320 zpáteční lístek do Prestonu, 450 do a z Morecambe, 1.100 vstupenka, nic kromě minerálek (mimochodem 2L v Morecambe za 20 pencí, 1.5L v Londýně za LIBRU a 20 pencí...) sme tam nekupovali, takže to vyšlo celkem na 4 tisíce na osobu. Znova upozorňuju, že jsme jeli jen na jeden den, na celé by to stálo dvakrát tolik.

No a na závěr ještě pár postřehů, i když i tady musím připomenout - nejeli sme na celý festival, takže sme se ani pořádně nerozkoukali. Jednak to byla i přes množství lidí naprosto bezproblémová akce. Například na Antifestu to každou chvíli vypadá někde na bitku, tady nic takovýho myslím nehrozilo. Chlapík v triku English Rose - Death to S.H.A.R.P. Tour si sice párkrát zahajloval, ale mám dojem že se jím ostatní jen dobře bavili. Podle mě to bylo především tím, že věkovej průměr tady byl o hodně výš jak u nás, opravdu spousta punks a skinheads 30 nebo 40 let. Byly ale i mladší ročníky jak my, jedna mařka držela malýho kindoša v triku Oi! The Next Generation... Pořadatelé - ochranka před pódiem byly sice pokérovaný hovádka, ale totální pohodáři. Fakt tam byli od toho aby se nikdo nezranil, a i když na ně jeden blb padal z ruk lidí už fakt minimálně po dvacáté, i když jednomu už tekla blažka z ksichtu, každýho prostě rutině vyvedli a tak znova a znova, že sem se až divil že nerozdají nějakou tu facku. Morecambe bylo nádherný místo a fakt škoda, že sme nemohli jet na celej víkend, protože hrála spousta dalších skvělých kapel. Ale i to co jsme viděli (plus Londýn) byl zážitek na moc moc dlouho! Byla to paráda vidět všechny ty lidi na jednom místě co znáte jen z fotek a tak - Beki Bondage, TV Smith, Charlie Harper, Micky Fitz, všude kolem spousta punks a skinheads z celýho světa, moře, sluníčko a hlavně... COCK SPARRER.