Do pražské Akropole přijela německá punkrocková legenda Die Toten Hosen. Již jen pamětníci si se skřípěním zubů vzpomenou na příslušníky SNB násilně přerušený koncert v plzeňském Lochotíně na přelomu léta a podzimu 1987. Campino & spol. se tehdy hodně divili a stejně udivení jsme tentokráte byli my. Jestliže před 14 lety „Mrtvé kalhoty“ prožívaly vrcholné punkové období a do povědomí širší evropské hudební veřejnosti se vetřely především skvěle udělaným albem Nevermind the Hosen, here´s die Roten Rosen (obsahující předělávky klasických germánských pijanských a popových popěvků), nyní na ně mnozí pohlíží jako na typický produkt komercionalizace punku a zástupce těch, kteří si díky zpívání a zpronevěře svých mládežnických ideálů přišli na pěkný majlant. Jenže kapela všechny (zase) převezla a na pódiu se představila ve své staré, dobré podobě: byli jsme svědky energií nabitého, svižného a zajímavého vystoupení.

Ale nepředbíhejme. Nejprve se na pódiu vyloupla slovenská formace Hasiací prístroj, která se inspirovala hlavně u Toy Dolls ale třeba právě i u DTH. Trojka z Banské Bystrice v necelých 40 minutách namydlila asi do padesátky přítomných diváků várku svých trojakordových, punk´n´rollových písniček, vyznačujících se silnými a lehce zapamatovatelnými skočnými melodiemi, rychlým tempem a jednoduchými texty. Mně osobně to ale nevadilo. S radostí jsem si poslechnul osvědčené hity (Kubo, Plná polná, Pozeráme video, Pogoroll) a za rytmického pošlapování si všiml poměrně slušné sehranosti hudebníků.

To už se ale počet lidí v sále zněkolikanásobil (hlavně díky příjezdu autobusu s německým fanklubem Die Toten Hosen) a nejen já jsem nedočkavě natahoval krk, abych mi neušel příchod dusseldorfské party. Ta se nechala poměrně dlouho vyvolávat a vytleskávat, avšak lehce po osmé se Campino, Kuddel, Breiti, Andi a Trini přeci jenom objevili a spustili peklo, na jaké dlouho nezapomenu. Po krátké zvukové stěně, kdy bubínky praskaly v uších, zahulákal frontman 4-3-2-1 a jako vzpomínka na nedávno zesnulého Joeyho Ramona zazněl hymnus Blitzkrieb Bop (jenž zahajuje řadovku Learning English lesson 1). Hey - ho, let´s go, řvalo nadšené publikum (nakonec se sál zcela zaplnil) a ve víru divokého poga si vychutnávalo jednu pecku za druhou. Během téměř dvouhodinového vystoupení zazněly staré pecky jako Opel - Gang, Bis zum bitteren ende, Hier kommt Alex nebo Reisefieber (při které Campino vylezl na balkón, z něhož potom skočil zpět do rozvášněného davu, nad jehož hlavami se pak nechal unášet jako náctiletý teenager), nezapomenutelné šlágry Liebesspieler a Liebeslied, které díky německé převaze mezi návštěvníky zpívala celá Akropole, i novější hitparádové hity Alles aus liebe, Wunsch DIR was, Bonnie & Clyde či fotbalový Bayern Munchen. Atmosféra byla fantastická, nikdo nikomu nebránil skočit si z pódia, Campino rozhazoval jednu plechovku piva za druhou, převlékal zpocená trika za ty, co mu hodili fandové, vyskakoval do výšky a mlátil kolem sebe stojanem na mikrofon tak, že jsem měl strach o zdraví jeho spoluhráčů. Ti však přežili, ba co více, byli naprosto v pohodě, poskakovali a běhali doleva a doprava či tvořili rytmické dvojičky. Byla to zkrátka podívaná se vším všudy a ovace diváků neznaly mezí, zvláště poté co skupina předvedla zpunkovatělé lidovky Zehn kleine Jagermeister a Eisgekuhlter bommerlunder. Když pak zazněl úvodní riff clashovské vypalovačky Should I stay or shoul I go, nezůstala ani jedna nožka suchá. DTH, zralí čtyřicátníci, zahráli téměř 30 nářezů a opravdu se divím, jak v takovém tempu dokáží zvládnout celé turné, jehož byl pražský večer součástí. Úderem desáté (jak je na Žižkově zvykem) byl konec a obecenstvo se v klidu a spokojeně rozešlo do okolních knajp zapít ten vynikající zážitek, na který se ještě mnoho večerů bude vzpomínat. Díky hoši a STAY PUNK!!!